Neokonzervatismus je fašistická ideologie

Pravděpodobný vítěz podivnými praktikami provázených republikánských primárek, korporatista Mitt Romney, se obklopil tím nejmilitantnějším křídlem bývalé Bushovy vlády. Vytvořil z nich jádro svého zahraničně politického a národně bezpečnostního poradního týmu. To znamená, že pokud Mitt Romney zasedne v Bílém domě, vrátí se na Zemi otevřená studená válka, která nyní zuří jen ve velmi zastřené podobě. To je patrně také jediný viditelný rozdíl, který by vystřídání jiného korporativisty, demokrata Obamy, provázel. Otevřená studená válka samozřejmě snadno může přerůst ve válku horkou, což je pravděpodobně hlavním cílem jmenování těchto krajních neokonzervativců do týmu poradců.  Tito recykláti vlád Ronalda Reagana a obou Bushů, kteří se houfují v organizacích a výborech s příznačnými názvy jako jsou Výbor pro současná nebezpečí (CPD) nebo Projekt pro nové americké století (PNAC), se ani nesnaží zakrývat své myšlenkové ukotvení ve studené válce, když se tu a tam zapomenou a začnou hovořit o „sovětské hrozbě“. Koneckonců Rusko je odvěkou Nemesis babylónských manipulátorů moci, kteří tahají za nitky nejen americké politiky.  Jeden z architektů CPD Peter Hannaford je ironickým příkladem toho, jak čelní neokonzervatisti dokážou bez problémů spolupracovat s neonacisty. V tomto případě je řeč o jeho vztazích se zesnulým Jorgem Haiderem, dlouhodobým předsedou strany Svobodných ze sousedního Rakouska.

Paul Wolfowitz je rozhodně jedním z nich

Co to ale ten neokonzervatismus vlastně je za politický směr? Jaké jsou jeho cíle? Co má společného s klasickým konzervatismem?

Definice konzervatismu říká, že se jedná o  jeden ze tří hlavních politických proudů. Další dva jsou liberalismus a socialismus. Konzervatismus klade důraz na soukromé vlastnictví, hierarchizaci společnosti, řád, autoritu, tradice, vlast, rodinu, náboženství a morálku. Americká odnož konzervatismu je mnohem více liberální než evropská (která je v Americe nazývána tradicionalismem). U nás je jeho typickým představitelem občanská iniciativa D.O.S.T. Americký konzervatismus klade větší důraz na svobodu podnikání, na upřednostňování pořádku nad chaosem, na zdůrazňování osobní odpovědnosti, na obecnou opozici vůči “velkým vládním” politikám, na podporu náboženských a mravních hodnot, na redukci sociálních programů na minimum, na odporu k politice pozitivní diskriminace a na národní hrdosti. Hraniční verzí konzervatismu je libertarianismus, který se s hlavním proudem konzervatismu rozchází v ekonomických otázkách, kde se přiklání k liberálním názorům, a nepodporuje válečná řešení mezinárodních problémů.

Název neokonzervatismus poprvé použil v roce 1970 socialista Michael Harrington. Tohoto výrazu použil, světe div se, na označení bývalých LEVICOVÝCH intelektuálů, kteří přešli na druhou stranu barikády, aby podpořili politiku prezidenta Richarda Nixona. Není překvapením, že ač začali používat pravicovou rétoriku, zachovali si své levicové představy o zasahování státu do ekonomiky. Za duchovního otce neokonzervatismu je považován Leo Strauss. Ústřední místo v jeho koncepci zaujímá konfrontace vládnoucí elity a masy běžných lidí. Silní proti slabým. Hlavním rysem tohoto elitářství je totální nihilismus, který umožňuje cynické využívání jakýchkoli mýtů a hodnot (víra v Boha, v pokrok, v demokracii, ve svobodu) pro totální manipulaci masami. Elita má podle této doktríny právo skrývat před masami své skutečné cíle, používat lež, propagandu a jiné nástroje na ovlivňování vědomí lidí. Myšlenka „ušlechtilé lži“ je zde zvrácenou interpretací Platónova konceptu politiky. Zahraničně politická doktrína je pak ovlivňována myšlenkami Carla Schmitta, které Strauss převzal. Tvrdí že politická sféra je určena rozdělením všech lidí na přátele a nepřátele. Politika pak začíná tam, kde jedno společenství lidí rozpozná jiné společenství lidí jako svého nepřítele. Důvody nepřátelství mohou být různé: ekonomika, náboženství, ideologie, kulturní, rasové či etnické rozdíly atd. Varovné je, že mnoho současných politiků a vlivných osobností ve Spojených státech jsou Straussovými žáky.

Novějším nepřehlédnutelným teoretickým počinem na poli neokonzervatismu je kniha Fareeda Zakarii z roku 2003 Budoucnost svobody (The Future of Freedom: Liberal Democracy at Home and Abroad). Tato kniha se ihned po svém vydání stala biblí neokonzervativců. Jejím ústředním bodem je myšlenka, že pro efektivně fungující politický systém je zapotřebí méně demokracie. Je potřeba vytvořit co nejvíce státních institucí, které budou osvobozeny od tlaku veřejnosti. Ústavy podle Zakarii nejsou nejvyšším projevem demokratické vůle občanů státu, ale normy, které mají „krotit vášně veřejnosti“. Zavádí pojem „ústavní liberalizmus“ jenž se nezabývá mechanismy tvorby vlády a dělby moci, ale jehož záměrem je nastolení „komplexního společenského pořádku“, který je přemírou demokracie ohrožován. Klíčové je hospodářství. Rozhodovací proces v hospodářství by měl být co nejvíce vzdálený veřejnosti a hospodářští ministři by měli být do funkcí jmenováni na podstatně delší období než je tomu dnes. Zakaria dokonce upřednostňuje autoritářské režimy se svobodným hospodářským prostředím před standardními liberálními demokraciemi. Zakaria se vůbec netají svým obdivem k autoritářským režímům, které ve 30. letech 20. století, na rozdíl od v krizi a beznaději se utápějících demokracií, „dokázaly zmobilizovat společnost a vykročit novými směry“.

Boj s terorismem pochopitelně podle této doktríny vyžaduje volnou ruku, navíc by měly mít nadnárodní instituce jako MMF, ECB, EU, WTO posíleno právo se účinně „bránit před všemi, kteří je pomlouvají“, protože jsou to všechno beztak radikálové.  Nespokojené mladé muže, kteří jsou vůči společnosti kritičtí, by Zakaria všechny preventivně pozavíral, protože podle statistik přece téměř veškerou kriminalitu mají na svědomí muži mezi 15. a 25. rokem věku.

I Zakariovo dílko samozřejmě obsahuje úlitbu elitám, které by neměly být vystavovány veřejné kontrole a mělo by se jim více důvěřovat, protože už tím, že dobrovolně vyznávají určité normy chování, omezují samy svou moc.

20. století bylo podle Zakarii obdobím, kdy se reguloval kapitalismus a deregulovala demokracie. 21. století by podle této knihy mělo být přesným opakem.  V tomto bodě se však Zakaria mýli. Spojené státy vznikly na popud Rothschieldova klanu, který potřeboval omezit moc Britské koruny. Byl tedy vytvořen stát s rozsáhlými občanskými a ekonomickými svobodami, malou administrativou a nízkými daněmi. Během jednoho století tato kombinace vytvořila ekonomickou velmoc. První drobné krůčky v omezování širokých svobod můžeme vysledovat na konci 19. století, kdy byla země již plně kolonizována a pod mocenskou kontrolou. Éra westernů skončila. První světová válka zničila carismus v Rusku a rozdrobila střed Evropy na malé slabé státečky. V 30.letech za prezidentování F.D.Roosevelta byly rozšířeny kontrolní a policejní funkce státu. Následovala 2. světová válka, která zničila kolonialismus a srazila na kolena Britské impérium. Uměle vytvořený bipolární svět udržoval obyvatele nové velmoci v takovém strachu ze sovětské hrozby, že to umožňovalo salámovou metodou postupně pomaličku ořezávat občanské svobody. Poté co komunistický blok splnil svou roli a byl tedy finanční oligarchií jako nepotřebný odvolán, potřebovaly elity 90. léta, aby tyto země ekonomicky a mocensky podchytily a byla vytvořena nová hrozba – islámský terorismus, v jehož stínu se v akcelerovaném tempu likvidují ústavní svobody občanů USA, aby v globální finanční krizi mohlo dojít k převzetí absolutní moci úzkou skupinkou nejbohatších. 20. století nebylo stoletím deregulace demokracie, ale stoletím pozvolné likvidace svobod v druhdy nejsvobodnější zemi světa. Začátek 21.století přinese jen smutnou tečku za tímto procesem.

Z výše uvedených řádků vyplývá, že neokonzervatismus je ve své prapodstatě levicová fašistická ideologie, jejímž cílem je totalitní, ekonomickou oligarchií kontrolovaný, svět – Imperium Mundi. Naše země je dnes jen poslušným dílkem na mocenské šachovnici, EU nástrojem. Zastavit dokončení tohoto ďábelského plánu by mohl jen osvícený zásah těch, kdo jsou dnes majiteli nejvíce dluhů Spojených států - Číny , případně vzpoura té části militaristických kruhů USA, pro něž jsou vlastenectví a láska ke svobodě ještě stále pojmy s obsahem a ne jen vyprázdněné fráze. Ale jestli je to reálné nedokážu odhadnout.

A na závěr ještě link na video (díky Johne Pitralone), ve kterém generál Wesley Clark hovoří o tom, jak neokonzervativci převážili moc na svou stranu politickým pučem. Generála Wesley Clarka si nesmírně vážím i pro jeho nebojácný postoj k událostem 911, představuje pro mne ty Spojené státy, které bych chtěl považovat za spřátelenou zemi. Jestli existují v Pentagonu síly, které neokony a jejich šéfy, bankovní kabalu, mohou zastavit, pak Wesley Clark je jejich členem:

http://www.youtube.com/watch?v=SgQGAp67zA0

Zdrojové články:

http://www.strategic-culture.org/news/2012/08/04/mitt-romney-sturmabteilung.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/Konzervativismus#Nov.C3.BD_konzervatismus

http://blisty.cz/art/27141.html