Mazaní oligarchové

K vytvoření názvu tohoto článku jsem parafrázoval podtituly populárně naučné knižní série Děsivé dějiny, která dětem zábavnou formou přibližuje historii, kdy jednotlivé díly disponují názvy jako Zuřiví Aztékové nebo Prohnilí Římané a jeden díl se dokonce jmenuje Tupí tyrani což svým způsobem zapadá do tématu, jak později uvidíme. No a vzhledem k tomu, že v diskusích pod mými články na mně každou chvíli nějaký technickým vzděláním disponující jedinec vytáhne Occamovu břitvu a chce mně s ní zaříznout, resp. mé závěry, tak jsem se rozhodl, že se pokusím vysvětlit, že ač při řešení technických problémů dokáže tento princip velmi účinně oddělit ostrým řezem zrno od plev neboli správné závěry od těch chybných, ve společenských procesech, které jsou velice komplexní tentýž princip často jen tupě pižlá nebo dokonce vede diskutující do sporu, kdy se navzájem obviňují, že právě to druhé vysvětlení je mnohem komplikovanější než to jejich vlastní. Krásným příkladem je spor jestli je nejjednodušším vysvětlením pro to, co se událo 11.9.2001 v USA, oficiální vládní verze nebo ta, která je pečlivě a vytrvale nálepkována označením konspirační teorie. Pro neznalé velmi stručně. Princip Occamovy břitvy říká, že je-li pro nějaký jev vícero řešení, správné bude pravděpodobně to nejjednodušší.  Zdůrazňuji slovo pravděpodobně, protože se nejedná o exaktní větu, ale o poučku, která byla formulována na základě pozorování a z nich vyvozeného empirického závěru.

Dále je důležité zmínit, že literární formou tohoto článku je úvaha nebo moderně esej. Vycházím z pozorování a známých údajů, protože jsem se pochopitelně nevypravil do City of London za sirem Evelynem Rothschildem s otázkou: „Hele Evelýne, jak vy to vlastně zamýšlíte?“ Ani Edmund Rothschild nepůjde za svým zetěm Marcusem Agiusem, který je ve správní radě BBC Corporation :-) a neřekne mu: „Hele, Marcusi, já už jsem toho svinstva, co světu děláme tak přejezenej, že já to na nás řeknu. Dej mně do prime timu.“

Co mne dnes a denně nepřestává fascinovat je skutečnost, že ač i v tom předmětu, co se mu na školách říká dějepis (eufemický název pro oficiální verzi historické pravdy), se učí o všech možných mocichtivých maniacích napříč historií, kteří chtěli uchvátit vedlejší zemi nebo dokonce celý světadíl, většina lidí si nechce připustit, že by podobné snahy mohl mít někdo v dnešní době. Při tak obrovské koncentraci bohatství v rukou několika…. A přitom se způsob, jakým se uchvácení moci děje, neustále opakuje. Buď se vyprovokuje válka, nebo se pomocí zákulisních intrik, práce tajných služeb, mediální propagandy a finančních útoků dělají palácové převraty.

Takže proč vše, co oligarchie dělá, je tak nevýslovně komplikované. Proč, když chtějí zredukovat lidstvo kvůli snadnější kontrole a snížení čerpání neobnovitelných zdrojů, prostě nepošlou komanda a nevyvraždí celé světadíly? Proč, když chtějí napadnout nějakou zemi (samozřejmě prostřednictvím některé loutkové vlády, kterou ovládají např. US Government s.r.o.), ve které ještě nekontrolují centrální banku, vymýšlejí komplikované operace pod falešnou vlajkou? Tím nejzákladnějším důvodem je skutečná povaha moci.  Ta je v podstatě totožná s hodnotou jejich papírových, ničím nekrytých peněz. Jejich peníze mají hodnotu jen tak dlouho, dokud si lidi myslí, že mají hodnotu. Je to percepce. Mocní jsou mocní, dokud si ostatní lidé myslí, že proti nim nic nezmůžou. Nejbohatší oligarchie z nás má strach. Bojí se tak, že musí žít zalezlá ve svých palácích, obehnána vysokými zdmi s ostrahou. Protože jich je pár. Na jednoho zazobaného oligarchického eugenického zmrda připadají desítky miliónů obyčejných lidí. A jejich největší noční můrou je, že by ti obyčejní lidé, kterými tak hluboce pohrdají, vzali ve svém zoufalství jejich sídla útokem a oni by se museli zachránit útěkem, aby je dav zaživa nestáhl z kůže.

Erozi moci můžeme nyní sledovat v přímém přenosu v Řecku. V určitém okamžiku i na státního zaměstnance, jakým je každý řadový policista s běžným platem, dolehne tíživá sociální situace. Jeho žena přijde o práci, jeho starým rodičům penze nepokryje ani nájem, má problém zajistit rodině základní potřeby neřkuli udržet děti na studiích a jeho loajalita vůči státní moci se začne rozpadat. Začne chápat, že on je součástí svého národa, ne součástí politické vrstvy, která je v jeho očích zodpovědná za jeho potíže. Proto si řecká vláda musela najmout žoldnéře z největší soukromé armády na světě: Blackwater, kteří mají za úkol chránit tzv. ústavní činitele a dohlížet na fungování běžné policie a armády.

Nechat věci dojít tak daleko, aby lidi zorganizovali pogrom na skutečné původce všeho, oligarchové nepřipustí. Proto byli nuceni vystavět pečlivé kulisy, za kterými skrývají své skutečné záměry, skutečnou podobu světa, ve kterém žijeme i to kdo jsou vlastně oni. Vědí, že žádná vláda tyranie se dlouho neudrží. Všechny otevřené tyranie v historii dopadly špatně. Tupého tyrana vždycky doběhl buď ještě větší zmetek v jeho nejbližším okolí nebo ho lid vykostil i s jeho rodinou na nádvoří jeho paláce (což většinou režíroval odněkud z teplíčka nějaký další pracháč). Naši současní oligarchové jsou mazanější. Proto svět řídí ve směru uchopení absolutní moci podle určitých principů, které zvyšují pravděpodobnost, že jejich vláda bude trvalejší. Nejlépe by se to dalo přirovnat k Matrixu, virtuální realitě, kterou neustále, za pomoci médií, zábavního průmyslu, takných služeb a diverzních ideologií vytvářejí.

Současná globální oligarchie se v prvé řadě vyhýbá publicitě a veřejným funkcím. Zůstávají tak stranou médii sledovaných politických půtek, ačkoli veškeré politické procesy zpoza scény režírují. Tím směrují případný hněv lidu na politiky. To můžeme v současnosti vidět názorně právě v Řecku. Zároveň se striktně vyhýbají jakýmkoli zveřejňovaným žebříčkům bohatství jako je Forbes apod. Ať hledáte, jak hledáte, tak jméno Rothschild nikde nenajdete. Ani Rockefeller nebo Goldman Sachs či Israel Moses Seife. Téměř nic nevlastní přímo, ale prostřednictvím nastrčených společností s neprůhlednou vlastnickou strukturou. Pokud někdo z nich nějakou veřejností sledovanou činnost vykazuje (např. Rockefelleři), půjde vždy o nějakou charitu, veřejně prospěšnou nadaci, financování vědy, vysokého školství a podobně. V jiném duchu se o nich ani psát nesmí. Proto koupili Rothschildi v 90. letech 19. století první mediální korporaci, agenturu Reuters, aby zabránili negativní publicitě, které se jim do té doby dostávalo, včetně spojování s kriminálními událostmi.

Dalším důležitým prvkem jejich matrixu je vytvoření iluze svobody a demokracie. S výjimkou anglosaských zemí se jim podařilo ve všech zemích západního světa počínaje Francouzskou revolucí vytvořit takové politické systémy, které jsou jimi kontrolovány pomocí nejprve finančních pák a postupně i korumpováním celého politického systému. V anglicky hovořících zemích, které se asi nejvíce přiblížily skutečné demokracii bych zmínil Spojené státy, které Rothschildi potřebovali jako protiváhu Britskému impériu. Proto byla úroveň svobod v této zemi od počátku nastavena na velmi vysoké úrovni, což bylo ovšem vykoupeno následným více než stoletým bojem o ustavení centrální banky, která by zemi spoutala měnovými otěžemi. Z tohoto stavu, tedy směrem od svobod zaručovaných Ústavou USA se pomalu ustupuje za pomoci zákonů formulovaných a schvalovaných na strachu nejprve z komunistického nebezpečí a teď posledních 10 let pomocí strachu z terorismu. Ústava USA je pomalu likvidována.

V praxi vypadá praktikování zákulisní moci tak, že politika A podporuje např. farmaceutická firma, politika B pro změnu výrobce zbraní. Farmaceutickou firmu vlastní investiční fond X, zatímco výrobce zbraní banka Y. Obě tyto finanční instituce vlastní banka W, která je vlastněna firmou Z, která už může být vlastněna příslušným oligarchou ovšem přes Kajmanské ostrovy. Jinými slovy: Ať volíte politika A nebo B, na koni bude vždy jedna a ta samá rodina. Tímto způsobem je kontrolováno celé názorové spektrum, které se ve společnosti objeví, ten názorový proud, který se odmítne podřídit je diskreditován a vyřazen.

Toto platí o vrcholu pyramidy, celá struktura je mnohem komplikovanější o místní oligarchy v každé kontrolované zemi, kterým bylo umožněno získat za poslušnost globální špičce nějaké ty upocené miliardičky. To je i případ našeho Kellnera, Babiše a ostatních z takzvané Velké pětky. Někteří byli vybráni možná ještě před tzv. sametovou revolucí, toto je asi případ Babiše, který se kdesi pochlubil, že firmu vybudoval pomocí úvěru od City Bank. No ano, City Bank přece na počátku 90. let na divokém východě rozdávala úvěry na počkání. Následně musel samozřejmě Babiš prokázat schopnost vybudovat impérium, jinak by ho sežrali zaživa, ale startovací pozici rozhodně neměl stejnou jako ostatní. Někteří mohli vzejít takříkajíc z lidu (což je zřejmě případ Kellnera), ale velmi rychle byli poučeni, kde je v pyramidě jejich místo a co se od nich očekává. Kdyby se nezařadili, rychle by skončili. Současným drábem Rothschildů je George Sörös, který v uplynulých 20ti letech kromě známého útoku na libru v roce 1992, postavil řízenými útoky na finanční systémy do latě např. takzvané asijské tygry dříve, než by přerostli přes hlavu a začali si vyskakovat (Indonésie, Jižní Korea, Taiwan, Malajsie, Thajsko a Hong Kong) a taky zosnoval krizi v Mexiku v roce 1995, aby tamějším politikům vysvětlil, že plánovat stavbu konkurenta Panamskému průplavu není správný postoj, což jaksi konzultačně nechtěli pochopit. Ten, kdo byl po těchto akcích vláčen tiskem, byl Sörös, který, jakkoli je v balíku a vysoko, není členem nejvyšší oligarchické špičky. O Rothschildech nepadlo ani slovo. Sörös je takovým zazobaným nástrojem na špinavou práci.

Dalším nástrojem, který oligarchie úspěšně používá je atomizace společnosti. A to na všech úrovních. Národ, komunita, rodina. Oligarchie financuje všechny možné typy diverzních levičáckých organizací, jejichž úkolem je napadat tradiční hodnoty společnosti. Feminismus, pornografie, masivní přísun zábavy (je přece o tolik snazší se bavit než vychovávat dítě) a propagace homosexuality jsou útokem na tradiční rodinu. Multikulturalismus a nadnárodní organizace (včetně EU) zase erodují národní identitu. Útok na (zejména) křesťanství, zase vykořeňuje tradiční morálku a komunitní solidaritu, kdy lidé, zejména na venkově, bývali semknuti okolo své náboženské obce, víra byla tmelem, díky níž si v kritických situacích lidé dokázali pomáhat. Proto jsme svědky například útoků na pravoslavnou církev (Pussy Riot, Femen), která zažívá skutečnou renesanci víry a zdá se, že není tak nápomocná zájmům globální finanční elity jako církev katolická. Takto vytvořený osamělý jedinec (se stovkami „přátel“ na sociálních sítích) má velmi omezené možnosti se bránit proti jakékoli zvůli, jakémukoli ohrožení, protože nemá nikoho, kdo by se za něj postavil, kdo by jej podržel, nemá koho požádat o pomoc. Natož aby se zorganizoval v odporu proti těm, kdo jej systematicky ožebračují a zotročují. Navíc ve stavu permanentního zabavení pitomostmi produkovanými médii, zábavním průmyslem, profesionálním sportem a zmiňovanými sociálními sítěmi, člověk už nemá kapacitu přemýšlet o důležitých věcech, takže průměrného jedince ani nenapadne, že se světem něco není v pořádku. Škola a společenský tlak jej vychovaly jako poslušnou pracovní sílu, která bude makat a platit daně. A pokud pro něj není práce a žije na sociálních dávkách, tak je dostatečně zabaven sledováním výsledků svého fotbalového klubu a nespočtem tupých seriálů a reality show.

Takže toto jsou některé hlavní důvody toho, proč to oligarchové nedělají jednoduše. Jejich cílem je globální nevolená vláda, která bude svět řídit jako firmu, tedy nikoli demokraticky. Pro tento cíl potřebují mít ekonomický monopol. Proces globalizace není nic jiného než postupná monopolizace hlavních odvětví průmyslu. I když na jednom segmentu trhu funguje několik globálních firem, má se to s nimi většinou jako s těmi politiky. Že jsou totiž prostřednictvím bank vlastněny těmi samými rodinami. Proto je dnes tak obtížné vybudovat výrobní firmu. Komu se to povedlo, ten většinou úporně hledá, které globální korporaci tu firmu za slušné peníze prodá, než přijde další krize, kterou už neustojí. I to se ale povede jen těm, kteří dokázali najít škvíru na trhu, který bude chtít některá z korporací obsadit. Ostatní dříve nebo později půjdou pod vodu. Každá krize je vyvolávána za účelem dalšího upevnění monopolu. Organizace jako je EU mají sloužit jako regionální mocenský článek, aby řízení světa bylo přehlednější (podobně jako mají globální firmy shluknuté trhy podle regionů do řídícího mezičlánku). Její nedemokratické struktury a rozhodování jsou předobrazem toho, jak to bude vypadat až dojde k demontáži demokracie. Předtím ale musí oligarchové přivést svět na pokraj propasti, aby zoufalí lidé volali po vládě pevné ruky, která vyřeší nesnesitelné poměry. Derniéra  divadélka zvaného demokracie tedy proběhne tak jako v Galaktickém senátu: za všeobecného jásotu a potlesku. A až potom se možná vládcové rozhodnou utáhnout šrouby a přestanou si hrát na lidumily a ukážou nám svou pravou tvář. Pak budou možná věci řešeny pomocí Occamovy břitvy. Do té doby to budou složité hry na humanismus, svobodu a demokracii.