Průzkum mezi středoškolskou mládeží ukázal, že nemalé procento adolescentů věří v existenci něčeho většího než je jen materiální svět, ale zcela odmítají institucionalizaci duchovního života, tedy církve. To je asi dobrá i špatná zpráva zároveň.
RODINA: OHROŽENÝ DRUH
Potěšující je zjištění, že ani 40 let komunistické devastace duchovního života nedokázalo vymýtit z lidských duší potřebu vyššího smyslu pozemské existence. Většina zcela „ateizovaných“ (osobní zkratka pro ateisticky ideologizované) rodičů dnešních teenagerů zcela jistě své děti k víře nevedla. Přesto tito mladí lidé cítí přirozenou potřebu duchovního ukotvení. To, že zcela odmítají církevní život, je pochopitelné. Naše sametová revoluce vytvořila v České republice stát, ve kterém převzala ekonomickou moc estebácko-bolševická mafie. Bezprostředně po revoluci se nakrátko stáhla z veřejného prostoru. V tomto čase využila informačního náskoku, který měla proti zbytku populace, a obsadila ekonomické posty, případně rozkradla nehlídaný státní majetek, většinou obojí. Nyní tato vrstva úspěšně kontroluje policii, justici, úřady, pravděpodobně tajné služby a má omotanou kolem prstu i vládu a zákonodárný sbor. Díky této moci mimo jiné úspěšně blokuje jakékoli narovnání vztahů s církvemi, zejména katolickou a ta jim úspěšně sedla na lep a omezila své pí ár na boj o vrácení majetku, což u Čechů s jejich tradičním odporem k institucím způsobilo potvrzení názoru, že církvím vždy šlo jen a jen o majetek a ekonomickou moc a tedy politický vliv. Církev, která měla po převratu, i díky lidem jako byl kardinál Tomášek, obrovský morální kredit bojovníka s komunismem, možnost restaurovat duchovní život české společnosti touto nešikovností promarnila.
Co všechno vlastně bylo komunistickou mocí v naší i ostatních podobně postižených společnostech zničeno? Původní česká společnost stejně jako společnosti v ostatních zemích, které se ocitly pod komunistickou vládou, měla svou po staletí vytvářenou společenskou strukturu. V každé větší obci bychom našli místní intelektuální elitu tvořenou učiteli, lékaři, právníky, farářem místní farnosti a případně umělci byli-li jací. Další skupinou byla ekonomická elita tvořená podnikateli a bohatými statkáři. Následovali drobní živnostníci a majitelé menších usedlostí s více či méně skromnou ekonomickou nezávislostí a pomyslnou hierarchii uzavírala chudina, která se nechala najímat za mzdu u převážně prvních dvou vrstev a částečně u drobných řemeslníků ve formě učedníků a tovaryšů. Veškerý společenský život byl organizován převážně okolo farnosti. V takto organizovaném komunitním způsobu života měla své místo jak „dobrá pověst“ tak solidarita. Dobrá pověst byla autoregulátorem chování a jednání jednotlivce a solidarita zajišťovala, že přes sobeckou povahu naší civilizace, bylo vždy k dispozici dostatek altruizmu, aby ani nejchudší rodiny v komunitě neumíraly hlady. Klasickým příkladem budiž péče, které se dostávalo například místním mentálně retardovaným jedincům. Tento altruizmus měl ovšem zcela jinou povahu než zažíváme v našem sociálním státě. Za milodary byla očekávána ochota obdarovaných poskytnout dárcům kdykoli potřebnou protislužbu.
Komunistická ideologie ve svém zvráceném zavádění nového člověka musela tuto strukturu zničit, aby na jejích troskách mohla svého vyšinutého ideálu dosáhnout. Kdo chce argumentovat, že to jen šílenci jako Stalin špatně aplikovali marxistickou ideologii, toho je potřeba upozornit, že již Marx ve svých úvahách o beztřídní společnosti v polovině 19. století počítal s fyzickým vyhlazováním těch společenských vrstev, které jsou v antagonistickém vztahu k nové společnosti. Našli se i přední intelektuálové jako např. Bernard Shaw, kteří tyto myšlenky bez uzardění šířili. Lenin tento Marxův princip jen aplikoval. Méně známá je skutečnost, že Hitler v úplných počátcích svého vystupování v Německé dělnické straně přiznával, že jej nejvíce inspirovala díla Marxe a Engelse. Když však zaregistroval odmítavý postoj straníků i voličské základny, přestal tento zdroj inspirace zmiňovat. Na rozdíl od komunistického třídního boje tyto ideje však aplikoval na rasovém základě. Je zarážející, že až do dnešní doby marxistická levicová inteligence nemá se zmíněnými nehumánními aspekty této choré ideologie žádný problém.
K čemu je pro vládnoucí vrstvy dobré, když lidem vezme víru a tedy jejich náboženskou komunitu a zničí tradiční společenskou strukturu? Dojde k naprosté ztrátě sounáležitosti a solidarity. Každý se v takovém okamžiku stará jen o svou rodinu. Pořád ale má o koho se opřít. No tak zrušme komunismus a dezorientované společnosti naordinujme agresivní formu feminismu, multikulturalismus, zelené ideologie a naprostou sexuální uvolněnost a rozbijeme i to poslední: rodinu. V takovém okamžiku je společnost totálně atomizovaná. Když člověka potkají trable, tak jej-ji manžel/ka, nezatíženi vírou ani tradicemi a zpovykaní levicovými ideologickými frázemi, opustí dřív, než řeknete švec. Tváří v tvář jakékoli zvůli státní moci je takovýto člověk odkázán sám na sebe. Nemá nikde zastání, nikdo mu nepomůže. Představují-li vaše trable určité riziko pro jiné, takzvaní přátelé od vás v takové situaci dají ruce pryč. No řekněte, nevládne se takto izolovaným jedincům snáze než kompaktním a solidárním komunitám, ve kterých je morálka tvořena jejich světonázorem v dobrém i špatném smyslu? A nemůže si v takovéto situaci vládnoucí vrstva dovolit v podstatě cokoli, aniž by se zvedla vlna odporu, která by ji smetla? Včetně bezbřehé korupce a postupné likvidace občanských svobod?
V jednom z posledních čísel časopisu Reflex byla v rubrice Na vandru popsána zkušenost čtenářky z jedné z islámských zemí. Autorka popisuje mírnost a přátelskost místních obyvatel, kde je středobodem života, kromě náboženské komunity shromážděné kolem mešity, rodina. Tamější ženy považují za nepřípustné objevit se na veřejnosti bez hidžábu a neumí si představit, jak by zvládaly domácnost a péči o děti, kdyby musely chodit do práce. O výdělek se stará muž. Naše pojetí liberálních svobod těmto lidem nemusí ani trochu vyhovovat. Ani mužům ani ženám.
A tak si někdy kladu otázku, zda démonizování Islámu zdůrazňováním jen extrémnějších aspektů tohoto náboženství není jen dalším dějstvím v likvidaci tradičních společenských struktur na naší planetě. A oni se pochopitelně brání. Brání se i tak, jak se nám to nelíbí. To znamená útokem na nás. Naše civilizace je samozřejmě mnohem vzdělanější, produktivnější, bohatší a organizovanější. Jsme ale proto ve svém materiálním přebytku, duchovní chudobě a vykořeněnosti šťastnější?
