Evropa neboli Zlatochlapská Sachsánie

Znáte určitě válečnou strategii, kdy stratég pošle jednotku o určité síle na určité místo jako falešný útok na odlákání pozornosti nepřítele. Ví, že tam všichni zahynou, ale je to v zájmu zbytku armády, protože nepřítel přesune na místo falešného útoku své zálohy a on potom zaútočí na jiné místo. Důležitý je faktor času, neboli obětované jednotky musí udržet zdání hlavního úderu po dostatečně dlouhou dobu, aby nepřítel provedl všechny taktické přesuny až do konce. Události posledních týdnů ba měsíců (a jak si zde ukážeme, tak i let) jsou důkazem toho, že všechny významné politické události jsou dlouhodobě plánovány a mají své jednoznačné cíle a své obětované. Při troše cviku a obstarání si pár běžně dostupných informací se souvislosti dají číst jako kniha. Řecko je v posledních letech onou jednotkou, kvalita životů a štěstí miliónů Řeků pak tou obětí v této politické hře. Současná bitva politické války o ovládnutí Evropy začala v 90.letech 20.století.

Dějství první. Řecko 90. léta. Období masivního zadlužování. Lidé si rychle a rádi zvykají na výdobytky sociálního státu. Účet bude předložen o dekádu později.

Dějství druhé. Vláda politické loutky Billa Clintona na pokyn svých loutkoherců zrušila Glass-Steagallův zákon z roku 1933. Kdopak si toho tady tehdy všimnul. Nikdo.  Snad makroekonomové a finančníci. Glass-Steagallův zákon byl instalován proto, aby od sebe striktně oddělil komerční a investiční bankovnictví. Komerční banky tak měly zakázáno používat vklady svých klientů na rizikové spekulativní obchody. Cílem bylo zabránit opakování hospodářské krize podobných rozměrů jako byla ta Velká v letech 1929 -1933. A zákon to byl efektivní. Svět v době jeho účinnosti nespadl do krize podobných rozměrů, jako byla ta zmíněná. Proč byl tedy zrušen? Prý už ho nebylo třeba. Prý současný bankovní sektor je už tak sofistikovaný, že k žádné krizi už nemůže dojít. Spokojme se na chvíli s tímto uspokojivým oficiálním vysvětlením a pojďme k dalšímu dějství.

Dějství třetí. Bankovní deriváty. Nejsem ekonom a už vůbec ne finančník, tak si na vysvětlení principu bankovních derivátů a jejich následné bubliny vypomůžu zjednodušujícím popisem (odborníci prominou). Jako příklad použiju hlavní příčinu pozdější krize – hypotéky. Poskytovatelé úvěrů nasmlouvané hypotéky prodají investiční bance. Ta ji spolu s tisícovkami jiných finančních produktů (komerční úvěry, studentské půjčky, leasingy na auta, úvěry kreditních karet atd.) zabalí do jednoho produktu a vytvoří tak derivát zvaný CDO (Collateralized Debt Obligation) neboli zajištěné dluhové obligace a nabídne je investorům, kteří hledají vhodný spekulativní produkt, do kterého vloží kapitál za účelem výdělku. Aby investoři věděli, zda kupují důvěryhodný produkt od důvěryhodné firmy, podívají se na hodnocení, které dávají těmto investičním bankám ratingové agentury jako například Standard & Poor.  Je-li rating dobrý, investor si CDO koupí. Nyní dlužníci platí splátky ze svých hypoték a úvěrů těmto investorům. Ale to není vše. Investor si může zakoupený CDO pojistit jiným derivátem jakým je tzv. swap úvěrového selhání. Pro investora je to v podstatě pojistka, kdyby koupená CDO šla do kytek, pojišťovna, která mu swap prodala, mu uhradí ztrátu.

Dějství čtvrté. Projekt Euro. Evropská unie spustila svůj velkolepý projekt měnové unie (EMU). Na první pohled velmi lákavá vize. Jedna měna. Žádná rizika exportérů z pohybu kurzů, což s sebou nese zjednodušené rozhodování, nadnárodní společnosti snadněji kontrolují pobočky v jednotlivých zemích, snáze se konsolidují čísla v měsíčních uzávěrkách a spousta dalších výhod. Kdo by v takové historické chvíli poslouchal těch pár škarohlídů jako např. českého premiéra a později prezidenta, kteří upozorňují na ekonomické rozdíly, rozdílný přístup k rozpočtové kázni a rozdíly v zadluženosti mezi disciplinovaným severem a řekněme rozpočtově uvolněnějším jihem.

Dějství páté. Řecko jde do EMU. Řecko bylo intenzivně nabádáno, aby udělalo vše pro vstup do EMU. Na scénu přicházejí hoši od Goldman Sachs a „pomáhají“ Řecku vylepšovat bilanci prodejem měnových swapů, které nefigurují v účetnictví  jako úvěry, ale jako měnové operace. Díky těmto trikům  Řecko plní předepsaná rozpočtová kritéria a k  1.1.2001 ruší drachmu a přebírá euro. Goldman Sachs pokračuje ve výpomoci při kreativním účetnictví Řecka až do roku 2009, za poskytnuté služby inkasuje okolo miliardy EUR.

Dějství šesté. Lisabonská smlouva. Největší zásah do suverenity členských států EU a změna mocenských poměrů. Malé a střední země jsou fakticky vyšachovány z rozhodování, protože pár největších zemí podle nových pravidel, které vstoupí v platnost v roce 2014, hravě přehlasuje zbytek a princip jednomyslnosti (neboli právo veta) je zrušen. Po referendovém debaklu s předchůdcem LS tzv. Evropskou ústavou, není již referendum umožněno a v Irsku, kde to nešlo obejít, dostanou laskavě občané možnost napravit svůj první nerozvážný omyl. Nicméně rozpočty si stále ponechávají v rukou národní parlamenty.

Dějství sedmé. Hypotéční bublina. Díky derivátním obchodům si poskytovatelé úvěrů už nemusí lámat hlavu, jestli dlužník bude schopen splácet. V praxi to vypadá tak, že když už není kde brát, přijde prodejce hypoték k rozpadajícímu se domku v Alabamě, kde se na verandě pohupuje v křesle nezaměstnaný černoch, který má domek v nájmu, a zeptá se ho, jestli by nechtěl rozpadající se domek vlastnit. Slovo dá slovo, kontrakt je podepsán, peníze vyplaceny, domek převeden do vlastnictví nezaměstnanému černochovi. Úvěr je obratem prodán investiční bance. Investiční banka si taky nemusí lámat hlavu s rizikem, protože vytvoří CDO, kterou prodá investorovi. Zároveň platí ratingové agentuře za to, že tyto produkty dostávají nejvyšší rating AAA (díky tomuto ratingu mohou kupovat tyto obligace i penzijní fondy). Ratingová agentura nemá žádnou odpovědnost v případě, že se zmýlí. Investor si pojistí své CDO pomocí zajišťovacích swapů. Skutečnost, že si každý mohl koupit dům, masivně zvedla poptávku po nemovitostech a ceny letěly vzhůru, což dělalo tento trh pro spekulanty ještě zajímavějším

Dějství osmé. Krize. Vedle toxických CDO, jak jsem je popsal výše, se investiční banky v době nafukování bubliny zadlužily až do úrovně 33:1 tzn, že jen 3% finančních prostředků byly jejich vlastní, ostatní byly půjčené. Pak stačí jeden malý problém a banka je okamžitě nesolventní. Třetí tikající bombou byly pojišťovny, např. AIG, které ve snaze vydělávat čím dál více, zajišťovací swapy klidně prodají jakémukoli množství spekulantů na tutéž CDO (tzn. že, když jde CDO do kytek, musí zaplatit pojistku tolika subjektům, kolik si jich swap koupilo).  Veškeré pokusy zavést do obchodování s deriváty během bubliny regulaci omezující risk byly Wall streetem úspěšně blokovány za vydatného přispění prezidenta FEDu Alana Greenspana a CEO Goldman Sachs Henryho Paulsona, který se ještě v průběhu bubliny stal ministrem financí v Bushově vládě. Když bublina praskla, nevětší finanční instituce jako Lehman Brothers nebo AIG se okamžitě octly v situaci bankrotu.  Ale protože tyto instituce jsou příliš velké a jejich pád by ohrozil stabilitu celého finančního systému jsou sanovány státním rozpočtem. Banku Bear Sterns převzala J.P.Morgan, Merill Lynch převzala Bank of America, AIG a další instituce převzala US vláda atd. atd. Nyní je ve světě méně, ale větších bank. To je cílem každé krize. Zvýšit koncentraci bankovního sektoru. Povedlo se to v roce 1929, povedlo se to i nyní. Tehdy byla použita jako rozbuška marginální půjčka, nyní finanční deriváty. Pikantní zajímavostí je, že všechny postižené finanční instituce měly těsně před svými krachy stále velmi vysoké či dokonce nejvyšší ratingy od ratingových agentur.

Dějství deváté.  Pravda o Řecku. Celosvětová krize snižuje výběr daní a prohlubuje deficity. Řecko má v roce 2009 deficit státního rozpočtu 13,6% HDP místo reportovaných cca 4%. Goldman Sachs poskytuje ratingové agentuře informace o tom, jaká je reálná situace Řecka. Ratingová agentura snižuje Řecku rating a podává vysvětlení proč. Svět se dozvídá pravdu. Předtím než tyto informace vyplavou na povrch Goldman Sachs spekuluje částkou 8 miliard dolarů na pokles eura a vydělává majlant. Goldman Sachs je později vyšetřován za zvláštní pomoc s řeckým účetnictvím. Jejich praktiky jsou shledány neetickými nicméně nikoli nelegálními. Nevolení byrokrati v Evropské komisi vymýšlejí záchranné fondy, posílají předluženému Řecku, které nemůže devalvovat národní měnu a tím znehodnotit dluh a podpořit export, miliardy eur, které však obratem cestují zpět na pokrytí úroků německých a francouzských bank, které skupovaly Řecké dluhopisy. Brzy se ukazuje, že je to cesta do nikam. Premiér George Papandreu podává demisi.

Dějství desáté. Goldman Sachs dobývá Evropu. Šéfem ECB se stává Mario Draghi, který byl v létech 2002–2005 viceprezidentem a výkonným ředitelem evropské divize Goldman Sachs. Draghi byl pověřen prodejem finančních swapů Řecku na zakrytí výše státního dluhu. Premiérem Řecka se stává Lucas Papademos, který byl předsedou Řecké centrální banky v době největšího zadlužování a kreativního účetnictví v letech 1994–2002. Nový předseda italské vlády Mario Monti byl v roce 2005 jmenován mezinárodním poradcem Goldman Sachs. Ani Papademos ani Monti nevzešli z řádných voleb, ale byli jmenováni do čel úřednických vlád. Nezodpovídají se tedy voličům.

Dějství jedenácté. Merkozy se konečně vymáčkne. Po té co se bailouty ukázaly jako krátkodobá a neúčinná opatření (což se vědělo předem, ale muselo se ještě přehrát pár set miliard peněz daňových poplatníků z celé EMU bankéřům), loutky Angela a Nicolas na pokyn svých loutkoherců začali volat po fiskální unii tedy hlavním cíli celého procesu, který začal zrušením Glass Steagallova zákona, spuštěním projektu společné evropské měny a extrémním zadlužením Řecka v 90. letech.

Řecký lid byl tedy obětován pro politické cíle korporátní oligarchie. Řecký krach byl naplánován a realizován proto, aby členské státy EU povolněji akceptovaly další přesuny pravomocí do Brusele a to těch základních - rozpočtových. V prvním kroku to bude jen kontrola, která časem povede k přesunutí všech rozpočtových kroků, definování daňových sazeb i jejich výběr na centrální úroveň pod dohled mezinárodních banksterů. Jako průvodního procesu bylo použito hospodářské krize, která zároveň napomohla další koncentraci finančního sektoru. Jak se dle příruček nazývá systém, ve kterém prorůstá korporátní sféra do té politické a silně ovlivňuje tvorbu legislativy a státní procesy? Fašismus? Americký hudební skladatel Frank Zappa v 80.letech řekl, že se Amerika ubírá směrem k fašismu, o 21 let později republikánský prezidentský kandidát Ron Paul potvrzuje propojenost vojensko-průmyslového komplexu, farmaceuticko-průmyslového komplexu, telekomunikačního a  finančního sektoru s politickou sférou v takovém rozsahu a s takovými důsledky, že již lze hovořit o korporátním fašismu (http://www.youtube.com/watch?v=6gLDzDklTRU&feature=endscreen&NR=1). Evropa jede na stejné vlně. Takže vítejte občané Sachsánie v hlavním městě Zlatém Sachsově. Velký bratr vás zdraví.

Víte, že příští rok končí platnost Federal Reserve Actu, kterým byla v USA v roce 1913 založena na 99 let nikým nechtěná centrální banka? Bude zajímavé sledovat, jaké tance kolem toho budou, koho si korporace dosadí do Bílého domu. Kdokoli se této instituci chtěl v historii postavit, byl zavražděn. (kongresman Louis McFadden 1936 otráven, když je chtěl zažalovat za rozpoutání velké hospodářské krize, a JFK zastřelen, když je chtěl v roce 1963 zrušit)