Zápisky obyčejného šílenství

V poslední době se hromadí příhody, které mým sebevědomím a vírou ve vlastní mentální zdraví poměrně otřásají. Jsem nesoustředěný, zapomínám a často se mi dějí věci, které neumím vysvětlit. Snažím se ale zůstat optimistický a doufat, že o žádnou chorobu nejde, že je to všechno třeba jenom tím, že jsem chlap a nezvládám dělat víc věcí najednou.

Nebo možná za to můžou geny.

Anebo je toho na mě prostě moc.

Trpím i halucinacemi. Jsou to jakési představy, o kterých dobře vím, že nejsou skutečné a že není možné, aby se mi opravdu něco takového dělo. Každé ráno se mi například zdává, že kolem šesté hodiny se s leknutím vymrštím z postele a následující momenty se promění ve zběsilý tanec, při kterém se pokouším setřepat z obličeje kocoura, který na mě zděšeně koulí očima a zakousnutý do mého nosu vůbec nechápe, proč kvůli tomu tolik nadělám.

Z ranního šoku se probírám v koupelně s kartáčkem v puse a s malátným pohledem zabodnutým do odrazu svého rudého nosu v zrcadle. Bezděčně si čistím zuby v rytmu kočičího vřískání, kterým se Mates dožaduje další dávky masa. Mám pocit, že už mi poměrně hrabe.

Když obsloužím kocoura, začnu si chystat jídlo pro sebe. Napravo zaliju vařící vodou vločky k snídani, nalevo kuskus k obědu do práce. Budu ho mít se šťastným BIO-kuřetem! Svůj život bez pochyby strávilo na čerstvém vzduchu v trávě pod stromy a každý večer s ostatními kohoutky a slepičkami sledovalo romantické západy slunce…

A potom někdo přišel, uříznul mu hlavu, tělíčko strčil do pytlíku a poslal do sámošky…

K lýtku se mi přitiskne kocour a probere mě ze zasnění. Koukám, jak jsem si kuřecí křídlo vmáčkl mezi vločky s hrozinkami a na to všechno kydnul jahodový jogurt. Můj den protkaný rudou nití obyčejného šílenství zajíždí do svých ošoupaných kolejí.

Po ranní rozcvičce už ale nemám ani sílu se vztekat. Jen se zhluboka nadechnu, pak vypakuju kocoura, který se mi nenápadně přibalil do batohu k věcem do fitka, a utíkám na autobus.

V hlavě mi přitom straší vzpomínka na mou vzdálenou sestřenici, o které si celá famílie dlouhá léta šeptala, že je tak trochu mimo. Cvokem byla oficiálně prohlášena poté, co zastavila s autem uprostřed křižovatky na červenou, vystoupila, zamkla dveře a do práce to došla po svých. V noci pak prý nemohla usnout, protože měla neodbytný pocit, že jí něco chybí. A tak si následující ráno oholila hlavu a odjela do Himalájí.

Možná i proto radši jezdím autobusem.

Příliš to ale neprospívá mým halucinacím. Zvlášť když mi řidič s vítězným úsměvem na tváři zabouchne dveře přímo před nosem potom, co mě pět minut sledoval, jak se k němu řítím. Naštěstí dobře vím, že tohle se mi jenom zdá, že tohle nemůže být v žádném případě realita…

V práci se zanořím do všeho pohlcujícího chaosu a procitám až odpoledne, když jsem vystavený obdivu nebožáků, které stejně jako mě i jejich manželky vyhnaly do posiloven trpět. Zatímco vytřepávám z trička kocouří chlupy, všichni na mě nevěřícně civí. Nejspíš jim připadám jako králík, který se právě chystá vrhnout a buduje si kolem hnízdo z chlupů pro mláďata. Člověk by nevěřil, kolik bordelu je schopný jeden kocour vyprodukovat za tak krátkou dobu. Mám sto chutí ho večer oholit a poslat někam na převýchovu!

Často si říkám, že vůbec nechápu, k čemu mi to zvíře je. Kromě příležitostného pomazlení z něho ještě nikdy nic pozitivního nevypadlo. Ani myši nechytá…

Místo toho na mě útočí z nejnemožnějších skrýší a chystá na mě léčky. Od jisté doby se po bytě pohybuju raději v předklonu a vždy si až do poslední chvíle hřeju naději, že jsem na všechno připraven a vůbec nic mě nemůže překvapit.

A pokaždé jsem překvapený naprosto nepřipraven.

Ale potom ve chvílích, kdy jsem nejvíc naštvaný, nebo když je mi smutno, kocour přijde a s kouzelnou samozřejmostí si mi lehne do klína, spokojeně přede a ani se moc nebrání, když jej začnu tahat za uši. To je třeba výhoda oproti manželce, které tohle vadí hodně.

Nic z toho ale nevysvětluje můj duševní úpadek!

Vždyť mám střechu nad hlavou, stresu minimum, práci a občas i něco, co se dá sníst a nechutná po jahodovém jogurtu. Mám dokonalou manželku a

kocoura, kteří mě mají oba rádi, i když každý po svém. Mám dvě ruce a dvě nohy a žiju. Jediné, co nemám, je nač si stěžovat. Na to jak vypadám a co všechno umím, se mám náramně.

Večer jsem radostí bez sebe, že jsem konečně našel životní rovnováhu a cestu ke štěstí. Vycházím ze sprchy, s úsměvem otevírám skříň, oblékám si košili a vážu kravatu. Chystám se do práce. Když si natahuju kalhoty, všimnu si, že vedle mě stojí Natálka v pyžamu a s kocourem v náruči a upřeně mě sledují.

V tu chvíli mi jen prolétne hlavou, že by mi asi příliš nepomohlo, kdybych řekl, že jen trénuju oblíkání na ráno, a tak se zase raději svlíknu a jdu spát.