Rozkvetlou pouští Západní Austrálie - Fotoblog

Zvu vás na procházku výjimečnou krajinou, která na každém kroku nenuceně ukazuje, jak neuvěřitelně krásná a zároveň nebezpečná dokáže být.

Australské pouště jsou pro mě srdeční záležitostí. Červený písek mám za chvíli všude. Ve vlasech, za nehty, v očích i pod kůži. Je to láska na první pohled a já mám pocit, že už snad nemůžu být šťastnější…

Je to země na první pohled pustá a rovná jako stůl. Zdá se, jakoby tu nebylo nic, co by člověka mohlo zaujmout. Každým krokem si připadám vzdálenější od všeho živého a čehokoliv mi blízkého, bez čeho jsem si život nikdy nedokázal představit. Cítím se najednou sám a ztracený…

Zároveň mě však zaplavuje klid a podivná jistota (nebo snad smíření?), že co se má stát, to se stane, ať bych se snažil anebo naopak tomu bránil sebevíc, a že důležitá je jen tahle chvíle a možnost ji prožít…

A zrovna když přestanu věřit, že rudá pláň posetá šedivými trsy trav a zakrslých stromků někdy skončí, země se přede mnou propadne do hlubin širokého kaňonu…

Na dně nacházím klid a stín… Aspoň na chvíli. Sílí totiž ve mně pocit, že tu nejsem sám.

Pod neúnavným sluncem se v rudém prachu krčí vyschlé keříky. Jen o pár kroků dál za úzkým pruhem zlatavého písku se rozprostírá tyrkysové moře. Jeho průzračné hloubky na nás v odlescích slunce mrknou a pak už zbývá jen neodolat.

Tak snadné bylo na všechno zapomenout a ztratit se ve vlnách Indického oceánu. Jen se tiše vznášet a poslouchat jak rybky mnoha barev náruživě ukusují větvičky korálů a vodou se rozléhá křupot drceného vápence… když se však na hladině zavlní mořský had, je po idylce. Hlavou mi jen prolétne vzpomínka na někoho, kdo mi tvrdil, že první kousnutí je jen varovné a obvykle bez jedu. Až to druhé skutečně zamrzí. Ale zkoušet to nebudu. Za živa bych se potom nedostal ani k několik metrů vzdálené pláži…

I tak jsem se dnes dotknul téměř věčnosti. O kousek dál na místě, kterému se říká Gantheaume Point, jsem s kapkou sentimentu vložil dlaň do stopy, kterou tu před 130 miliony let nechal v tehdy ještě nezkamenělém blátě dinosaurus.

Dalších tisíc kilometrů na jih bych si možná přál zvládnout raději na hřbetu velblouda. Kdysi jsem totiž potkal jednu zvláštní bytost v Alice Springs, která mi tvrdila, že každý rok sbalí své dva velbloudy a vydá se s nimi na několika měsíční pouť k západnímu pobřeží. Když mi líčila, jak je sama v poušti jen se svým zvířetem a satelitní navigací, beznadějně jsem se topil v romantických představách o nekonečných dálkách. Naštěstí mám však pragmatickou ženu, takže místo toho, abych umíral žízní někde uprostřed Austrálie, vezu si zadek v pohodlným karavanu.

Ale ať už má s sebou člověk auto nebo velblouda, nejlepší je poznávat Austrálii po svých. Být schopný se zastavit, dívat a nechat myšlenky poletovat mezi větvemi eukalyptů a okvětními lístky rostlin krčících se v prachu…

…být schopny dojít na pokraj kaňonu a zjistit, že slova se mi samou krásou zadrhnula v hrdle a nikdy nevyslovená zmizela s ozvěnou v ohybech strmých skal…

…a splynula s pokřikem papoušků a pláčem zapomenutého kormorána…

…a pak se otočit a vrátit, odkud jsem přišel, a navždy si v sobě nést kousek téhle země.