Jsem opuštěný a osamělý... prostě chudák!

Utekla mi žena… Můj byt je teď smutný a prázdný. A já taky. Přepadávají mě návaly pocitů úzkosti a to odporně všudypřítomné ticho mě ničí. Zrovna před chvílí jsem prodělal menší krizi. Myslím, že jsem samým steskem i chvíli plakal. Zkusil jsem se pak zklidnit kinedrylem, ale příliš to nepomohlo, a já stejně skončil u Vinnetouova posledního výstřelu, pytlíku brambůrek a podezřelého rozhovoru sám se sebou potmě v koupelně. Neumím žít sám. Potřebuju lidské teplo a pohlazení.

Co mi ale chybí především, je ženská péče a ta laskavá připomínání každodenních nezbytností, jako třeba jestli jsem si před obědem umyl ruce, jestli jsem zvednul při čůrání prkýnko anebo jestli jsem si ráno vzal čistý trenýrky a večer nezapomněl vyčistit zuby. Má žena je nejen velmi milující ale taky obětavá a má na mysli jen mé dobro. Vždy mě dokáže dojmout, když se mě zeptá i na obyčejné, jak se mám a jestli při sledování fotbalových přenosů nepotřebuju s něčím pomoct nebo aspoň namasírovat.

Vůbec se mi tedy nedivte, že mi tolik chybí. Odjela teprve před pár dny a už teď mám pocit, že jsem úplně na dně. Nemám koho obejmout a ke komu se přitulit v noci pod peřinou. Život mě přestal těšit, všechno mi připadá šedé a zbytečné.

Taky mě začíná znervózňovat bordel, který se najednou kolem mě objevil. A to ani nemluvím o špinavém prádle, jehož recyklace dřív fungovala skvěle. Například ponožky jsem vždy po použití umístil kdekoliv v přijatelné vzdálenosti od koše a za pár dni je vytáhl čisté z šuplíku. I když postup dodržuju naprosto precizně, do nedávna zaběhnutý cyklus se asi nějak odcyklil, protože v koupelně už se kvůli pohozeným svrškům nedá hnout, zatímco šuplíky začínají vypadat jako sámoška za komunismu. Tři dny jsem marně vyhlížel nějaké zlepšení, ale poté, co mě opět zklamal i můj věrný přítel kinedryl, jsem si řekl, že i tak mám svých problémů dost a do koupelny raději zavřel dveře, abych se na to nemusel dívat.

Krize se však neomezila jen na koupelnu. Každým dnem bylo jasnější, že dřív nebo později budu muset řešit i problém s ledničkou. Hlad je totiž mé druhé já a jak jsem čím dál častěji zjišťoval, v prázdné ledničce se jídlo hledá špatně. Při mém posledním průzkumu jsem našel už jen čtvrt litru zkyslého mléka, dvě vejce v přírodní a nezpracované podobě, jejichž příprava mi připadá zbytečně komplikovaná a zdlouhavá, a kousek sýra, který se prodral svým obalem a za jeden den urazil asi dvacet centimetrům směrem k několika krajícům chleba, na kterých pro změnu už bují jakási mimozemská civilizace. Ještě ale kvůli tomu nepláču a pořád doufám, že již brzy nastane bod zvratu a já otevřu ledničku a ona bude plná. Dobrotivý bože, líbezná Afrodito a drahý Gandalfe, smilujte se nade mnou! Já už to vážně nevydržím. 

Příští den jsem musel konstatovat, že všichni tři výše zmínění se na mě zvysoka vys… nesmilovali a koupelna stále vypadá jako po výbuchu a já pořád nemám co jíst. Začínalo to vypadat s mým životem nahnutě.

Jenže zoufalí lidé se uchylují k zoufalým činům a já si musel přiznat, že nadešla chvíle pro vajíčka.

Ledničku jsem otevřel zrovna ve chvíli, kdy se oživlý sýr, který od našeho posledního setkání vyrostl do velikosti fotbalového míče, chystal pohltit obě má vejce. Neváhal jsem a rychlým švihem, za který by se nemusela stydět ani Haškova lapačka, jsem jedno z vajíček zachránil. Nadšené skandování „Hašan, Hašan“ ale překazil fakt, že mé dlani přece jen chybí některé atributy lapačky hokejového brankáře a tak jsem jen odevzdaně sledoval, jak vajíčko setrvačností opouští mou dlaň a pokračuje v letu napříč celou kuchyní vstříc protilehlé zdi.

Při pohledu na tenké čúrky žloutku tekoucího po bílé omítce jsem si vzpomněl, jak mi táta vždy dodával kuráž herdou do zad a slovy: „Neřvi! Správnej chlap má vejce a nebulí!“ a taky na učitelku přírodopisu, díky které zase vím, že takový typický správný chlap má vejce dokonce dvě.

Jak jsem tak ale koukal do prázdné ledničky a ať jsem počítal, jak počítal, já měl vejce už jen jedno.

Mé jediné štěstí je, že manželka je světice a odjela jen na dva týdny a tak mi snad po návratu zase nějaký dokoupí…

(věnováno mé ženě pro případ, že by se jí stýskalo!)