Přípravy na den, kdy se nic nestalo, začaly letos v Hongkongu nezvykle brzo. Už dva dny před ním, jsme byli upozorněni, že nemáme chodit sami do parku. Nedoporučovalo se také nosit květiny, svíčky nebo trička s nápisy.
Na seznamu podezřelých se letos překvapivě ocitly i brambory.
Dříve by mě vůbec nenapadlo, že se člověk v Hongkongu může dopustit trestného činu už jen tím, že jde sám do parku. Nebo kamkoliv jinam. Nebo že může být zadržen policií jen proto, že si na cestě rozloží pět brambor. Netušila to zřejmě ani ta umělkyně, která v předvečer dne, kdy se nic nestalo, nerozvážně použila brambory ke ztvárnění svého uměleckého záměru. To se v ní i nás všech stále ještě ozývalo staré myšlení. V novém vylepšeném Hongkongu se může stát trestným činem v podstatě cokoliv, co hongkongská policie takto označí. Tato nová moudrost mi připomněla mé zážitky z cesty do Sin-ťiangu a zvláště mou diskuzi s uvědomělou soudružkou Kao Aj Aj. Jen jsem tehdy netušila, že to byla jakási předzvěst věcí příštích. Člověk někdy žasne, jak moc je cestování poučné. https://moore.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=787402
Policie letos též vyzvala občany, aby ji v ten den, kdy se nic nestalo, neprovokovali. Hodně jim záleželo hlavně na tom, abychom nechodili do Viktoriina parku v městské části Causeway Bay. Tam se totiž po třicet let pravidelně každoročně konávala hromadná vzpomínková setkání, jediná toho druhu na čínském území, kde si lidé připomínali, co se stalo v Pekingu v noci ze 3. na 4. června 1989. I věci, co se děly předtím a potom. Obvykle se tam sešlo několik desítek tisíc lidí, někdy i hodně přes 100 tisíc, k nimž promlouvali přímí účastníci, bývalí studentští vůdci z Pekingu i rodinní příslušníci obětí. Nejen pro nás, co jsme tehdy v roce 1989 v Pekingu studovali, a co jsme tyto události zažili na vlastní kůži, to mělo velký význam. Byla jsem vždy dojata, když jsem viděla, jak si běžní lidé v Hongkongu tyto události připomínali a jak o této kapitole čínské historie učili i své děti. Než jsem se zde přistěhovala, neměla jsem tušení, jak důležitou roli hrál Hongkong v podpoře tehdejšího studentského hnutí v Pekingu, ani jak moc zdejší lidi zasáhlo krvavé potlačení demonstrací, ani jak hluboce se tato národní tragédie otiskla do jejich kolektivní paměti.
Ten historicky významný den, čtvrtý červen, je v čínštině známý jako “liou-s’” neboli 6-4, což zní skoro jako nějaké tajné heslo. Ale v čínštině už je to tak profláklé, že toto spojení dvou číslovek je dávno všude zablokované. Kreativní lidé proto přišli s novým označením tohoto dne: 35. květen. Letos bylo též populární označení TAM33. Podle jména toho náměstí a počtu roků, které od události uplynuly.
Tradiční vzpomínková setkání byla v Hongkongu poprvé nepovolena v roce 2020, kdy se kvůli pandemickým opatřením mohlo setkat na veřejnosti pouze 8 osob. V červnu o rok později to byly jen 4 osoby. Přesto, že lidé pandemická opatření dodržovali a drželi se ve Viktoriině parku v malých skupinkách, bylo mnoho účastníků z řad politiků a aktivistů později odsouzeno za nedovolené sdružování.
Ani letos nebyla vzpomínková slavnost oficiálně zakázaná. Carrie Lamová na tiskové konferenci prohlásila, že vše se musí řídit platnými zákony pandemickými (letos též platí, že na veřejnosti se mohou setkat jen 4 osoby ve skupině) a zákonem o státní bezpečnosti a všemi dalšími zákony. A akce též musí mít oficiální povolení od policie. Policie sdělila, že letos nikdo žádost o povolení k pořádání vzpomínkového setkání nepodal. Bude to nejspíše souviset s tím, že organizace, která vigílie pořádala, byla loni nucena ukončit svou činnost a její představitelé jsou nyní ve vazbě. A aby to občany nelákalo na zakázané procházky osamělých duší v parku, policie park raději uzavřela už o předešlé půlnoci.
Letos bylo třeba dávat si pozor i na to, co jsme měli na sobě. Už víme, že černé tričko nebo (nedejbože) černá mikina s kapucí nás může dostat do problémů. Pokud ven vyrazíte v černém od hlavy až k patě, připravte se na to, že vás policie může považovat za podezřelého. Letošní horkou novinkou ale bylo to, že dle tvrzení policie, mohlo být i tričko klasifikováno jako “pokus o nedovolené shromažďování”.
Dovedu si představit, že existují trička, která by hongkongská policie mohla chápat jako provokaci. Budou to asi ta s nápisy o svobodě nebo s nápisy vyzývajícími k oficiálnímu historickému přehodnocení 6-4 (v Číně je toto téma tabu a pokud se o něm mluví, tak jen jako o “kontrarevoluci”), která se každoročně v ten památný večer v parku královny Viktorie prodávala. Je známé, že Hongkongžané rádi nosí trička s nápisy v angličtině. Některé jsou vtipné, jiné k něčemu vyzývají a některé nápisy jsou prostě jen podivné. Nebo možná mají smysl tak hluboký, že není zcela zřejmý. Postarší paní, která měla tričko s nápisem “Nemůžeš bojovat proti budoucnosti”, byla velmi udivena, když byla zastavena policií, podrobena kontrole a nucena svou volbu oděvu vysvětlovat. Možná si neuvědomila, že je 35. května a že policie není naladěna na legrácky.
Policie nám též sdělila, že nakupovat je zatím povoleno a že nákupováním se nedopouštíme trestného činu. Tato dobrá zpráva mě potěšila a povzbudila. A jala jsem si této svobody, která nám tu ještě zůstala, hned užít. A nejlépe tam, kde jsem nakupovala i loni 35. května, v centru obchodního šílenství v Causeway Bay. Rozloučila jsem se doma s manželem i Juniorem a do batohu si přibalila zubní kartáček a kapky do očí. Člověk, který jde 35. května nakupovat mezi stovky podrážděných policistů, musí být připraven na všechno.
Musím říct, že loni se mi tu nakupovalo mnohem lépe. Ulicemi proudili lidé, kteří nosili svíčky nebo svítili svými telefony. V proudu světlušek jsem zaznamenala rodiny s dětmi, skupiny mládeže, zamilované páry i důchodce. Atmosféra byla velmi klidná až slavnostní. Policisté sice postávali na každém rohu, ale světlušky nechali svobodně proudit. https://moore.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=771742
Letos bylo ve vzduchu cítit velké napětí. Policisté v neprůstřelných vestách ve skupinkách po osmi (asi zapomněli, že letos se můžeme sdružovat jen po čtyřech?) byli velmi nervozní. Někteří z nich zmateně pobíhali, jiní pokřikovali, bedlivě všechny sledovali a občas nutili proudící lidi k rychlejšímu přesunu. Lidé chodili sem a tam jako loni, ale světélka telefonů byla vidět jen vzácně. Největším hvězdou letošní neoficiální vigílie byl zcela nečekaně bílý porshe se zvláštní poznávací značkou US 8964. Jen si tak pokojně projížděl ulicemi Causeway Bay, ale bdělá hongkongská policie ho odhalila, zastavila a řidiče si pořádně proklepla.
Stejně jako loni tu byla velmi silně zastoupena místní i mezinárodní média. Na rozdíl od loňska se mi zdálo, že bylo vidět více policistů v civilu. A zaujala mě též parta lidí, kteří měli na neprůstřelných vestach napsáno: skupina pro styk s médii. Asi jim nikdo nesdělil, že lidé, co chodí nakupovat do Causeway Bay, obvykle nebývají ozbrojeni střelnými zbraněmi.
Na rozdíl od loňska jsem si letos netroufla jen tak stát, fotit a pozorovat cvrkot na ulici. Musela jsem skutečně nakupovat. Ale ani po nákupu potravin jsem ještě neměla situaci zmapovanou. A tak jsem musela zavítat do IKEA, kde jsem si zakoupila nové svíčky. Na večer. Kupovat svíčky je zatím v Hongkongu povoleno. Jak na Twitter napsala jedna místní dívka, vláda může zakázat vigílii ve Viktoriině parku, ale nemůže zabránit tomu, aby plamen z Hongkongu zapálil svíčky po celém světě.
A ještě jeden nový trend mě zarazil. Loni mi jeden čtenář mého blogu vysvětlil, že on zná 20 lidí, co žili v Pekingu v roce 1989. Já nemám tendenci počítat, kolik lidí znám v zemi či městě, kde jsem tehdy žila více než rok. A tak jsem tuto narážku nepochopila. Letos mě zarazila jedna čtenářka, která mi napsala, jak se moc těší, až mě zavřou do lágru. Vzhledem k tomu, že jsme tu všichni neustále jednou nohou v lágru, se možná její přání brzy naplní. A já si na ni určitě vzpomenu a dám jí vědět, že může začit slavit. Ale stejně mi nad přáníma některých lidí zůstává rozum stát. V Hongkongu si svobody vážíme a nikomu ani v legraci nepřejeme, aby skončil v lágru. Protože ta možnost je tu velmi reálná.
