Malé ohlédnutí za měsícem říjnem v Hongkongu: maraton, vojáci a političtí vězni

Říjen byl letos náročný. Zahájili jsme ho státním svátkem ČLR. Poté začalo zpřísňování proti-covidových opatření, i když tu v komunitě žádný covid není. V ulicích častěji potkáváme vojáky z Číny. Ale Hongkong stále dýchá a žije 

Situace v mnoha karanténních hotelech, kde skončí ve 14-21 denní izolaci každý zdravý člověk, který přiletí do Hongkongu, se podle očitých svědků postupně zhoršuje. Nejhůře jsou na tom lidé, kteří v Hongkongu nemají rodinu a přátelé, co by jim nosili jídlo a povzbuzovali je na duchu. A pokud mají alergie nebo v karanténě dostanou infarkt…pak jim buď Bůh milostiv. 5.října jsem uskutečnila výpravu do Nemocnice Královny Marie u nás za domem. Pákrat nám tam už zachránili život, tak tam na mě padla podivná nostalgie. Musím konstatovat, že se to tam hodně od dob, kdy jsme tam pobývali, změnilo. Nepronikne tam ani myš. Nemocnice spíš připomíná vojenskou organizaci, kde i policie má své silné zastoupení. Popojížděly tam dvě policejní dodávky s mřížemi na zatemněných oknech a jedno policejní auto. Raději jsem tam moc nefotila, abych neohrozila svou misi. Ale dostala jsem se až k hradbám izolovaného oddělení, kde přechovávaji lidi s covidem a lidi, co zkolabovali v karanténě. Byl to hodně zvláštní zážitek, který mě motivoval k napsání prvního článku na téma karantény v Hongkongu. O některých věcech jsem tam tehdy nemohla psát, ale situace se změnila a budu moci napsat vice. Už se ve mě vaří materiál na pokračování.  moore.blog.idnes.cz/c/776948/karantena-ve-dvou-realitach-pohled-z-pevnosti-hongkong.html

Lidé, co pracují, se 9. října konečně dočkali T8, tj. tajfunu stupně číslo 8, kdy se nemusí, ba přímo nesmí, jít do práce. Všichni se na tento den každý rok velmi těší. Letos ho bohužel hongkongské úřady ohlásily až v sobotu, kdy většina lidí do práce nemusí. V ulicích jsem během T8 zaznamenala zajímavý úkaz: moc lidí ven nechodí, ale ti, které jsem potkala v ulicích, neměli roušky. Což je v Hongkongu, kde jsou roušky povinné nepřetržitě už více než rok a půl, velmi zvláštní úkaz. Zřejmě když je vyhlášen T8, je tu všechno vzhůru nohama. 

V říjnu se na stránky novin, a to zejménma těch mezinárodních, dostaly zprávy o Pilíři hanby na Hongkongské univerzitě. Toto sousoší je symbolickou připomínkou obětí krvavého potlačení studentských protestů v Pekingu v červnu 1989. Bylo vytvořeno dánským umělcem v roce 1996 a věnováno neziskovce HK Alliance, která každý rok pořádala vzpomínkové vigílie. 13.října byl termín, dokdy Hongkongská univerzita nařídila odstranění sochy ze svého pozemku. Není jísté, kdo by ji měl odstranit, když HK Alliance byla nucena pod tlakem událostí rozpustit svou organizaci a její členové jsou ve vazbě. Socha tak na univerzitě zatím stále stojí, i když se neví, jak dlouho tam vydrží. Rozpoutala se kolem ní velká diskuze ohledne jejího vlastnictví, svobody projevu, akademických svobod a relevantních zákonů. 
Znovu se zpřísňovala karanténní opatření, a to i přesto, že v Hongkongu nejsou žádné místní případy covidu. Prostě 0. Už druhý měsíc. Nicméně v boji proti zde nepřítomnému covidu nesmíme polevovat. Na lid je třeba přísnost. Podle nových nařízení každý pacient, který se uzdraví, bude propuštěn z nemocnice až po minimálně 10 dnech covidoveho léčení. Už se to nebude flákat tak jako v minulosti, kdy se někteří lidé uzdravili příliš rychle a po třech negativních testech v krátkém sledu za sebou byli propuštěni domů. Dnes po vyléčení nezamíří domů, ale poputují do zvláštní nemocnice na severu ostrova Lantau, kde povinně stráví v přísné izolaci dalších 14 dní. Takže každý člověk, který bude mít v budoucnu covid, stráví v izolaci v nemocnici minimálně 24 dní. Profesor Benjamin Cowling, epidemiolog z Hongkongské univerzity, který si v říjnu odpykával 21 karanténní vazbu v hotelu po své návštěvě Velké Británie, vyslovil doporučení, že lidé, kteří prodělali covid, by neměli během dvou měsíců po uzdravení cestovat do Hongkongu. Testy, které tu dělají, jsou totiž tak citlivé, že i po dvou měsících od prodělání covidu, by vám tady mohli naměřit přítomnost pozůstatků viru v těle. A to v Hongkongu opravdu nechcete. 
Opět se zavírala knihkupectví. Prodávat knížky je v dnešním Hongkongu riskantní byznys. 15.10. zavřelo svůj krám knihkupectví “Ponurý dům”. Byla jsem se tam podívat, abych zjistila, o co tu šlo. Žádnou velkou revoluční ani jinou podvratnou činnost jsem tam neobjevila. Jen bylo velmi těžké to knihkupectví mezi opravnami aut a továrními halami najít. Ti, co tam přes všechny překážky dorazili, byli asi překvapeni velmi příjemným interiérem a možností přečíst si všechny knihy přímo u nich. Specializovali se hlavně na západní literaturu, filozofii a historii. O Číně a Hongkongu tam moc knížek neměli. Byla tam velmi přátelská atmosféra, pohodlná křesla a sympatický majitel, který povídal s návštěvníky. Spíše než knihkupectví mi to připomínalo útulnou klubovnu plnou knížek. Taková oáza klidu a míru v rozbouřeném Hongkongu. Bylo vídět, že pro majitele, který byl původním povoláním právník, to bylo něco více než byznys. Připadalo mi, že si tímto knihkupectvím zřejmě splnil svůj životní sen. A ten sen teď skončil. 
V říjnu se též konečně uskutečnil Hongkongsky maraton, který byl už dvakrát odložen. Přemýšlela jsem, jak se dnes Hongkongský maraton liší od maratonu, který jsem v roce 2017 běžela v severokorejském Pchjongjangu. Ani tam nebylo povoleno mít na oblečení politické slogany nebo vlajky zemí. Prostě nic, co by zavánělo politikou. Ale nijak zvlášť nás tam nekontrolovali a všichni, kdo se dostavili na start, mohli běžet. Pamatuju si, že skupinka Hongkongžanů tam tehdy při proběhnutí cílem roztáhla hongkongskou vlajku. Číňani zase v cíli rozbalili vlajku čínskou. Němci běželi s německými vlaječkami nenápadně umístěnými na čepici. Nikdo je nediskvalifikoval, ani nenapomenul. Vše jim bylo odpuštěno. Naproti tomu Hongkongskemu maratonu velely stovky policistú a zcela vážne se diskutovalo o tom, jestli je legální volat a psát “Hongkong do toho!” A zda je vůbec ještě legální psát Hongkong? Pro lidi, co v Hongkongu žijí, to prý stále legální je, dozvěděli jsme se z nejvyšších mist. Jen se nesmí psát spojení “Hongkong do toho!” To už bylo uznáno jako přes čáru! Lidé, co měli na těle tetování “Hongkong do toho”, si ho museli přelepit náplastí. Další byli posláni domů, aby se převlékli, protože měli “nevhodné” oblečení. Tak tohle jsme nezažili ani v Pchjongjangu. 
“Mami, nefoť to!” varoval mě Junior, když jsem si štelovala telefon, abych si vyfotila skupinu vojáků, kteří se na nás dívali ven z korby vojenského vozidla. Musím uznat, ze to byla velmi dobrá rada. Junior byl první, kdo si vojáků všimnul a též mě upozornil, že i oni mají v ruce kameru. Moc jsem mu nevěřila, ale když jsme je předjížděli, viděla jsem, že měl pravdu. Měli v ruce kameru a něco si tam natáčeli. Asi plynulost silničního provozu? Celkem jela za sebou tato vojenská vozidla ve dvou kusech. Ještě před pár lety jsme tu čínské vojáky běžně na silnicích nepotkávali. Byli zalezlí na svých základnách a jen během státních svátků pořádali Dny otevřených dveří pro veřejnost. Nyní máme tu čest stále častěji. A to nejen na silnicích, ale i na moři, kde jsou stále častěji vidět vojenská plavidla. Asi to bude součástí té krasné slibné budoucnosti, která nás všechny podle hongkongské vlády čeká. 
A konec října završilo Halloweenove šílenství…což zní téměř jako návrat do normálních časů, pokud to tak múžu nazvat, protože Halloween určitá část hongkongské společnosti skutečně miluje. Věnuji nemalé úsilí a prostředky na to, aby se v ulicích Hongkongu objevili v co nejvíce šokujicich kostýmech. Letos bylo z nějakého důvodu hodně lidi v červeném s trojúhelníkem na hlavě…a nějaké chobotnice? V češtině se prý squid řekne “oliheň”….pořád se učím nová česká slova. Jsem moc vděčná Bohu a osudu, že Juniora už Halloween nezajímá a ze už nemusim předstírat, že by zajímal mě. Ale udělalo mi velkou radost, že lidé znovu vyšli do ulic a že je Halloween stále baví. Bylo to jako závan starých dobrých časů. 
I když je nám někdy v Hongkongu těžko a zdá se nám, že konec tunelu je v nedohlednu, občas přijde neočekávané překvapení. V sobotu 30.10. odpoledne jsem se i já stala svědkem zvláštního úkazu. Procházela jsem velmi rušnou obchodní čtvrti Causeway Bay, když tu nečekaně několik starších lidí vyvěšovalo nějaká hesla a plakáty. Hrála k tomu taková ta revoluční hudba, kterou si pamatuji z protivládních protestů z roku 2019. Nevěřila jsem svým očím. Přimo před východem z metra dávali dohromady stanoviště pro podpisovou akci za propuštění 47 politických věznů, kteří si v Hongkongu odpykávají tresty za porušení zákona o státní bezpečnosti. Jen pro připomínku…jednáme zde nyní o tom, zda je legální říct a napsat “Hongkong do toho” (nelegální) a zda vůbec ještě můžeme říct Hongkong (legální za určitých okolnosti)…a tady si lidé postaví cely stánek s žárovičkama “Svoboda Hongkongu” a “Svobodu politickým vězňům”. Neuvěřitelná odvaha přímo hraničící s šílenstvím…a kolemjdoucí lidé tu petici podepisovali. 

Tak si na tyto statečné lidi vzpomeňte, až vám zase nějaký “odbornik”, co si sedi v teple v Praze, Brně nebo Olomouci, bude tvrdit, že Hongkong je mrtvý.