Oslavy Mikuláše jsme prvních pár let v Hongkongu vůbec neřešili. Tato situace se (stejně jako celé naše životy) změnila až s příchodem Juniora.
Tehdy jsem se rozpomněla na tyto krásné evropské tradice a přemýšlela jsem, jak je uvést do života v Hongkongu alespoň v naší rodině a okruhu našich přátel. Rozhodla jsem se, že ta správná chvíle nastala v roce 2012, kdy Junior oslavil své čtvrté narozeniny. Usoudila jsem, že to bude věk, kdy by ho návštěva Mikuláše už mohla zajímat.
Ale jak slavit Mikuláše ve městě, kde tyto tradice neznají? To byl na počátku velký logistický oříšek. Kde sehnat kostýmy a hlavně kde sehnat lidi? Své pátrání jsem začala na nizozemském generalním konzulátu, kde dle mých informací Mikuláše slavili a ty správné kostýmy měli. Má informace se ukázala jako správná, ale kostýmy měli Holanďani bohužel jen pro vlastní potřebu. Nakonec se mi podařilo sehnat kostým Mikuláše od jedné kamarádky Češky, který si ho doma ušila sama. Rekvizity na anděla a čerta jsem dala dohromady po několika návštěvách stánků s maskami a různými převleky ve známé Pottinger street. Nebylo to sice ideální, ale čert se mi docela podařil. Pro náš zahajovací ročník Mikuláše jsem sehnala masku tak hrozivou, že se čerta lekli i někteří dospělí.
Ten první Mikulášský večer se nás sešlo opravdu hodně. Pojala jsem to jako velkou párty se spoustou jídla a pití nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jako začátek advetního času a příprav na Vánoce a též jako seznámení s Mikulášem pro začátečníky. Dokonce se mi tenkrát podařilo upéct i pár kousků cukroví (největší úspěch měly vanilkové rohlíčky) a sehnat živý vánoční strom, který krásně voněl lesem. Každý účastník si mohl vybrat z koše vánočních ozdob a jednu či dvě na strom pověsit. Trochu mě mrzí, že z té první párty nejsou téměř žádné dochované záznamy. A to i přesto, že se jí učastnili tři profesionální fotografové a jedna kameramanka. Občas přemýšlím, kde dnes všichni jsou. Myslím, že většina z nich už ani není v Hongkongu.
Další ročníky mikulášských slavností se už soustředily hlavně na děti. Kostýmy už jsem měla vyřešené, ale přesto jsem každý rok stála před problémem, kde sehnat lidi. Svůj mikulášský "dream team" jsem dala dohromady až asi ve 4. ročníku oslav. Kamarád, který obvykle dělal čerta, byl povýšen na Mikuláše, anděla dělala jedna moje bývalá česká studentka s andělskou tváří, a čert byl děsivý i bez masky. Nejenže z něho šla nefalšovaná hrůza. On též poctivě honil děti po bytě a snažil se ty zlobivé pochytat do pytle. Takové nasazení se cení.
Když jsem se dnes Juniora ptala na to, co si z mých pracně připravovaných mikulášských veselic pamatuje, tak to jsou právě čerti. Pamatuje si, jak se on a jeho asi deset kamarádů před čertem zavřeli v koupelně, jak se tam tlačili, hlava na hlavě, a jak se báli.
A též pravil, že mu bylo líto těch lidí, co jeli s Mikulášem, čertem a andělem v autobuse. Tomu jsem nerozumněla. Až po chvíli mi to došlo. To byla další tradice, kterou jsem zavedla. Všichni mí kamarádi-dobrovolníci přišli nejdříve k nám a poté co se setmělo a dorazily všechny pozvané děti, nenápadně se v ložnici nastrojili do kostýmů, a pak ještě nenápadněji vyklouzli z domu ven na ulici. A pak dle pokynů dorazili na autobusovou zastávku přímo před naším domem. A to byla ta pravá chvíle, kdy jsme děti upozornili, že Mikuláš a jeho pomocníci přicházejí. Děti se vrhly k oknu a sledovaly, jak Mikuláš, anděl a čert vzorně čekají na přechodu na zelenou, jak přecházejí ulici a jak se pomalu ale jistě blíží k nám.
Dalším bodem mé přípravy bylo vypracování krátkého seznamu výčtu dobrých i jiných skutků každého dítěte. Tento seznam jsem vložila do Mikulášovy svaté knihy, což byl velký sešit s ozdobnými červenými deskami, který jsem koupila před mnoha lety někde v Laosu. Podklady pro malé hříšníky mi dodaly jejich maminky. Některé to odflákly, ale jiné zase napsaly o každém dítěti elaborát hodný literárního ocenění. Obzvlášť jedna místní maminka, která měla za manžela Švýcara a mikulášské tradice znala, si dávala velmi záležet.
Po jeho příchodu, děti jedno po druhém předstupovaly před Mikuláše, aby si vyslechly jeho hodnocení a povzbuzení a pak mu zpívaly nebo přednesly básničku. Některé vypadaly po Mikulášově domluvě minimálně několik minut velmi motivované. Například jeden chlapeček, který nerad četl, si vzal Mikulášova slova tak k srdci, že si ještě u nás našel nějakou knihu, tiše se usadil do koutku a začal si číst. Jeho maminka byla nadšená. Jiný byl zase úplně vyděšený z toho, že o něm Mikuláš všechno ví. Nechápal, jak je to možné. Toho uklidnil Junior, který mu práskl, že mě viděl odpoledne něco psát a vkládat listy do “svaté knihy”. A to jsem si myslela, že jsem byla nenápadná.
Vzpomínám si, že jeden rok u nás zlobivé děti dostávaly v balíčku vedle ovoce a sladkostí i brambory. Uhlí ne, to mi připadalo příliš kruté. Obzvlášť když pro většinu místních dětí to bylo první a zřejmě i poslední setkání s Mikulášem. Ale osvětu jsem dělala i mezi jejich rodiči, kterým jsem před Mikulášskou nadílkou posílala informace, vysvětlovala tradice a historii a hlavně zdůrazňovala, že Mikuláš není Santa Claus.
Nejzajímavější zpětnou vazbu jsem dostala od toho děsivého čerta, kterého jsem zmínila výše. Byl to český student, který byl v Hongkongu na ročním studijním pobytu na Lingnan University. Napsal tehdy na svém blogu o svém nečekaném angažmá čerta u nás a též o tom, jak zvláštní bylo slavit Mikuláše v Hongkongu s lidmi, kteří o něm nemají ponětí. Cítila jsem, že má pravdu, bylo to určitě hodně zvláštní. Ale já toho, že jsem v Hongkongu dělala mikulášskou osvětu, nelituji. Věřím, že to mělo svůj smysl, i když není jisté, co si Junior a jeho kamarádi zapamatovali. Doufám, že minimálně toho čerta a vanilkové rohlíčky by si pamatovat mohli. :-)
