Jak jsme slavili Štědrý večer aneb možná přijde i Ježíšek

Štědrý den byl letos v Hongkongu opět neobyčejný. Nejprve dobrá zpráva. Po počátečních dramatech pokročilých začátečníků, se nám nakonec podařilo sehnat vánoční strom. Oproti očekávaním strom dorazil k nám přímo domů 14.12.

To znamená, že na hongkongské poměry s mírným zpožděním. Tady se lidé fotí na Facebook s vánočním stromem nejpozději na začátku prosince. A pak 26.12. shánějí, jak se stromu zase zbavit. Já tyto ambice nemám, takže pro mě byla polovina prosince naprosto v pořádku. Po loňských zkušenostech jsem letos měla hned dvě želízka v ohni. Nakonec k nám nečekaně dorazil jako první můj oblibený voňavý huňáč z amerického Oregonu a musela jsem zrušit objednávku subtilně vypadajícího stromečku z Dánska. Tak až potud to všechno vypadalo velmi nadějně. 

Ale pak už všechno jelo spíše podle scénáře Šimka a Grossmana než podle spořádané česko-anglické domácnosti v Hongkongu. Nelili jsme olovo, nehonili kapra ve vaně, ani jsme nepekli krůtu. Dokonce nebyl ani bramborový salát, protože ho u nás doma kromě mě nikdo nejí. Manžel miluje brambory v jakékoliv podobě právě kromě hádejte čeho? Ano správně! Miluje všechny brambory kromě bramborového salátu. A dělat bramborový salát pro jednu osobu mi připadá zbytečné.

Musím se Vám teď k něčemu přiznat. Loni jsem začala ze zoufalství nejen psát, ale i zpívat. Zpívala jsem už dříve, ale takto organizovaně asi naposledy někdy na základní škole. A právě před Vánocemi náš sbor z nějakého důvodu zpíval jako divý. 

Zpívali jsme v nejchudší oblasti Hongkongu pro charitu, která se stará o bezdomovce. Zpívali jsme na ulici i pod obrovských křížem v metodistickém kostele.  A zpívali jsme též k odpolednímu čaji boháčům v historickém hotelu Peninsula. Nejchudší část Hongkongu byla stejně tak zajímavá jako vystoupení v luxusním hotelu. Nepíšu stejná, ale na stupnici zajímavosti velmi podobná, protože ani v jednom prostředí se běžně nepohybuji a hodně věcí tam pro mě bylo nových. Plus mnoho dalších vystoupení pro další lidi. Někteří nešťastníci si na nás dokonce i koupili lístky.

Kromě toho jsem pilně šmejdila po Hongkongu, abych Vám tu mohla zase něco zajímavého napsat. Kromě hřbitovů jsem navštívila i nejstarší židovskou synagogu ve Velké Číně (Greater China), která stále slouží svému účelu, připravuju pro Vás seriál o mizejících řemeslech v Hongkongu, měla jsem další zajímavý zážitek na Hongkongské univerzitě a navštívila jsem několik výstav a dalších pozoruhodností. A tak je jasné, že na vytváření kouzla Vánoc mi už moc času nezbývalo. Stihla jsem ale nastrojit náš krásny vánoční strom a nakoupit nějaké dárky a spoustu jídla. 

Na 24.12. nás pozvali na oběd do hospody naši noví kamarádi. Říkala jsem si, že 24.12. to není zrovna moc vhodné, ale rodinu tu nemáme, spousta kamarádů se nám odstěhovala, a tak si vážíme každého dobrého člověka, kterého tu potkáme. Neustále musíme doplňovat stavy přátel. Navíc tahle rodina vypadala velice zorganizovaně. Přesně věděli, kam půjdeme a místo zarezervovali už někdy v srpnu. 

Do hospody jsme samozřejmě dorazili jako první, protože organizace naší rodinné jednotky se ujal můj manžel. Usadili nás ke stolu pro osm, kde poslední dvě místa byla oddělena plastovou přepážkou. To tu tak teď někdy bývá. Kvůli covidu to tak musí být, říkají. Nějaký předpis. Jen šest lidi je povoleno u jednoho stolu, další dva musí sedět za přepážkou. 

U ostatních stolů už byla zábava v plném proudu. Angličani tam halekali a blikali různýma světýlkama s tradičníma papírovýma čepičkama/korunkama na hlavách. Mnozí vypadali, jako by tam zabloudili přímo z Halloweenu. Asi některým lidem ty svátky na podzim a v zimě tak trochu splývají. Mě překvapilo, že Angličani byli tak rozparádění už 24.12., protože správně mají toto všechno dělat až 25.12. odpoledne. Píšu si poznámku na přístí rok: Štědrý večer bude lépe slavit už 23.12., protože do Štědrého večera se nám tu v Hongkongu začali nabourávat Angličani. 

Naše milá zorganizovaná anglicko-skotská rodina nebyla až tak moc zorganizovaná ohledně příjezdu. Je pravda, že cestovali až z Nových Territorií a v těchto případech je možné určité zpoždění tolerovat. Další zajímavostí bylo, že nějaká nám neznámá rodina, též hledala stůl, který zarezervovala paní Claire. Obsluha je dovedla k našemu stolu, ale oni se na nás podívali, zavrtěli hlavami a zase někam odešli. Přišlo nám zvláštní, že tam byly zřejmě hned dvě rezervace pro dvě paní stejného jména. Až když paní Claire a její rodina nakonec dorazili (uvízli v taxíku v zácpě a zbytek cesty museli dojít pěšky), vyšlo najevo, že paní Claire pozvala zřejmě všechny, co v Hongkongu zná. Měla skutečně objednané dva dlouhé stoly pro celkem asi 20 lidí. Já jsem seděla vedle trochu nudného pána z Guernsay, kterého pak ho vystřídal pán z Indie. Naproti mě seděla jeho krásná indická manželka, která nám vyprávěla o svých dietách, cvičebních režimech a též nám sdělila tajemství, že skleničky šampaňského je třeba prokládat sklenicemi osolené vody. Vydatně svou vodu solila. Hydratace musí být. 

A pak mě paní Claire seznámila s panem Andy, Angličanem, který šéfuje počítačům v Australské mezinárodní škole a jeho milou paní z Filipín. Jen tak mimochodem, to byli ti lidé, kteří dorazili do hospody jako druzí, omrkli nás usoudili, že k nám nepatří a někam odešli. 

Důvodem tohoto seznámení bylo, že jsem Claire neprozřetelně řekla, že fandím Westhamu (ano, Souček, Coufal a Král) a pan Andy též Westhamu fandí. Naštěstí tam bylo to šampanské, které vyřeší spoustu problémů. Angličani též dostali velkou nálož krůty, klobásek, brambor a zeleniny a já jsem měla docela chutnou rybu, takže jsem všichni byli moc spokojení. Junior nakonec s manželem hrál všechny hry, které našli v Christmas crackers. Tak oběd nakonec dopadl velmi dobře. Jen se protáhl do pozdních odpoledních hodin. 

Po náročném obědě byli mí chlapci velmi zmoženi a požadovali rychlý přesun domů. Já jsem si řekla, že se na Štědrý večer zajdu projít do města a případně dokoupím nějaké ovoce. Napadly mě i další ambiciózní plány, jako například zastavit se v kostele. 

I když na většinu z mých plánů nakonec nedošlo, byla to procházka velmi zajímavá. Po celé cestě do Centralu jsem měla před očima modro. Nevím, jestli hongkongská policie měla nějaké indicie, že se na Štědrý den chystá státní převrat/revoluce, ale doslova na každém rohu stáli 3-4 pěšáci v modré a plné polní. Bylo i pár supervizorů v bílých košilích. Na zhruba 400 metrech jsem jich napočítala celkem 65 kusů. 

Připadalo mi to zvláštní, protože Vánoce bývaly i tady jakýmsi časem ztišení a v ulicích byl klid. Bývalo to i tím, že v Hongkongu žijící cizinci na Vánoce obvykle odjeli domů do Evropy, Kanady, USA, Austrálie a Hongkongžani vyráželi na prázdniny do Japonska nebo do Thajska. A teď když cestovat v podstatě nemůžeme, zůstáváme všichni v Hongkongu a vyrážíme do města. Tak je asi třeba na to všechno odborně dohlížet. 

Když jsem se po mém malém výletě po městě vrátila domů, mí chlapíci mi oznámili, že měli velký hlad a už se najedli. Píšu si další poznámku pro příští rok: na Štědrý den jim musím od rána připomínat, že sice nemusíme mít kapra ani bramborový salát, ale večeřet budeme spolu u jednoho stolu. Jinak se i Ježíšek může naštvat a přinést nám dárky až podle anglického harmonogramu, tj. 25.12. Nebo prostě až se mu to bude hodit.