V dobách národního obrození snili někteří básníci o obrození veškerého slovanství. Křísili slávu nejen české bájné minulosti, ale obraceli svou pozornost i na ostatní slovanské národy. Jejich úsilí bylo vlastenecké a místy dosti úsměvné zvláště proto, že Slované se navzájem za bratry příliš nepovažovali. Je zajímavé že jestli slovanské národy něco skutečně spojuje, pak kromě společného jazykového základu je to jistá vášeň. Vášeň houbařská.
Zatímco Evropské národy fenomén houbaření téměř neznají a houbaření představuje velmi okrajovou záležitost, Slované představují vášnivé houbaře. Češi vedou v tomto ohledu jasný světový prim, ale hned za nimi jsou Slováci, Poláci a Rusové. Mimo Evropu je houbaření rozšířené ještě v Jihovýchodní Asii. Dalo by se říci, že po chalupaření a pivaření je houbaření naše národní specifikum. A ano, s určitým patosem můžeme radostně zvolat: houbaření, to tvoří část naší identity.
Přitom evropská gastronomie je bez hub zcela nemyslitelná. Na houbách si pochutnávali už staří Římané, kteří prosluli jako významní gurmáni (ačkoli dnes bychom si na řadě někdejších pochoutek sotva pochutnali). Ve středověku pak houby získali status nadpřirozené a lidé se jich spíše báli. Přesto si k nim časem nalezli opět cestu pro jejich výjimečnou lahodnou masitou chuť.
Houby se hojně využívají v italské, francouzské a skandinávské kuchyni. Kde chybí houbařská vášeň, nastupuje byznys. Houby restauracím prodávají profesionální sběrači. Asi nepřekvapí, že mezi profesionálními houbaři najdeme také Čecha Lukáše Vránu. Tento mladý muž se už léta živí jako sběrač hřibů. Působil jako profesionální houbař například v USA, Kanadě, Švédsku, Německu, Francii.
Lukáš Vrána v rozhovoru pro Reader‘s Digest řekl, že houbaření je forma meditace. V jeho slovech se nachází nepochybně mnoho pravdy. Procházka voňavým lesem, kdy si utřídíte myšlenky a pročistíte hlavu vede ke skutečnému usebrání možná mnohem více než kontemplativní víkend někde v klášteře. K onomu pocitu usebrání určitě napomáhá také to, že houbař na rozdíl od tradičního turisty není sužován cílem cesty, protože jak se zpívá v písni „ta cesta je cíl“ a plnost a nezatíženost prostého okamžiku je to, co člověku dává zakusit chvíle vnitřního osvěžení v symbióze s přírodou. (To vše za předpokladu, že máte své vlastní osamělé cestičky, protože v určitých místech běh houbařů může připomínat spíše Václavské náměstí v pravé poledne.)
Na druhou stranu houbař v sobě skrývá nejen mystika ale také starobylého lovce. Nezapomenu, jak jsem na jedné procházce v horách potkala lovce s velkým L. Zatímco já v rukách držela rozpačitě malou svačinovou krabičku s několika hříbky, Lovec držel v každé ruce veliký těžký koš plný velkých hřibů. Dívala jsem se na něho s úžasem a neskrývanou nepřehlédnutelnou závistí. Když mě zahlédl s krabičkou, pohrdavě a samolibě se usmál a chvastounsky mě pozdravil a pranic mu nevadilo, že se tahá s takovými kily, zatímco já jdu tak polehku. Když jsem večer jela autobusem, nastoupila na jedné osamělé zastávce do autobusu mladá slečna s plným košem hřibů. Ty hřiby ale vypadaly tak výstavně, že bylo zřejmé, že slečna se nenamáhala sbírat vše, ale posbírala jen ty největší a nejkrásnější krasavce. Když si slečna koupila jízdenku, ohlédla se významně po autobuse, aby se ujistila, jestli se všichni závistivě dívají na její překrásný úlovek. A ano, všichni se na závistivě dívali a slečna se sebevědomě usmála.
Úspěšná houbařská sezóna zanedlouho skončí a tak Vám přeji ještě pár víkendů úspěšného lovu i plnost meditace
Napsáno pro časopis a audiomagazín Vaše Srdcovka
