Chalupaření – Expedice Čochtan a pitný režim

Soutěž o nejlepší hranou komedii vyhrál kultovní film S tebou mě baví svět. A kde se převážná část děje odehrávala? Na chalupě. Nevím, jak Vám, ale mi přijde film diskriminující. Jsem sice daleka toho stát se feministkou, ale trojice Nový, Satinský, a Postránecký s partičkou malých harantíků v čele s Matesem, se snaží vzbudit dojem, že zábavní jsou jenom tátové, zatímco mámy jsou ty škarohlídné pedantky, s nimiž není vlastně žádná legrace.

Mně osobně toto poselství celá léta prudce iritovalo a rozhodly jsme se mu postavit s kamarádkami Sylvou a Magdou čelem. „Máte svoji expedici Apalucha a myslíte si, jak jste tvůrčí, kreativní a zábavní? Tak my si také vymyslíme svoji expedici a budeme tvůrčí, kreativní a zábavné.“

A skutečně jsme byly kreativní. Spolu s pořádnou partou sedmi dětí jsme každoročně vyráželi na expedici na chatu Sylvy blízko řeky Opavy. Název expedice byl přímo úměrný vývoji a zrání dětí. Expedice Čochtan, expedice Jack Sparow, expedice Antropos, expedice Po stopách magistra Kellyho a jubilejní pátá pak s ohledem na nihilismus pubertálních nejstarších dětí pak expedice Anarchie, kdy jsme se my děvčata shodly, že je načase, abychom přestaly program detailně plánovat, ale aby kreativitu přebraly děti samy, což pochopily tak, že si mohou dělat, co budou chtít.

Děti se strachovaly na každoroční stezce odvahy, vztekaly se pravidelně při výpravě, jejíž součástí bylo hledání pokladu, který chtěly získat bez těch trapných úkolů, které po nich mámy vyžadovaly prostřednictvím dopisů pečlivě skrývaných v křoví a pod kamením. Ostentativně se nudily, když jsme se pokoušely hry doplnit zajímavými informacemi, které ovšem zajímavé přišly evidentně pouze nám. Při výletu děti dokázaly vytočit cestující v celém vlaku, aby se pak na nádraží vztekaly, že jeden kilometr k jeskyni je příliš velký kus a oni mají prázdniny a ne galeje. Při sportovních aktivitách mívaly tu a tam záchvaty vzteku, když odmítaly přijmout prohru a tu a tam se do sebe pustily pěstmi či nehty. Ze zahrady dokázaly udělat během chvilky skládku a nad jídlem s výjimkou sladkostí a chipsů ohrnovaly nos. Až do noci dokázaly neúnavně dělat pořádný kravál a my často konstatovaly: „Král Herodes to byl Král“. I navzdory festovnímu zlobení a kraválu si každé z dítek odváželo množství diplomů. Například diplom za statečnost, což bylo čestné uznání za používání kadibudky. I největší zlobivec dostal diplom „Největší pohodář“, protože byl zcela rezistentní vůči tomu, že všechny dokáže totálně vytočit a ano, byl to můj cholerický syn.

Jak jsme to vlastně my mamky mohly vydržet? Jednoduše. Nepodceňovaly jsme pitný režim.

Ano nalijme si čistého vína, účinný způsob, jak vydržet dětské ječení, vřískání, hádání, mlácení bylo si hned ráno dát panáka a pak si v průběhu dne dopřávat vinný střik. Ty, kteří si pomyslí, že se o nás měl zajímat odbor sociálně právní ochrany dětí tak řečená sociálka, musím informovat, že průběžně celodenně popíjet, aby se dalo fungovat a nezbláznit se, je něco zcela odlišného než se hned zrána zlískat a nechat děti bezprizorně a bez dozoru. Musím říct, že nikdy před tím, ani nikdy potom se mi nepodařilo průběžně několik dní v kuse pít tak, abych měla tak akorát dobrou náladu, aniž bych se zároveň opila. A protože jsme byla děvčata kreativní, ocenily jsme diplomy také sebe, ačkoli manželům se diplom „Za svědomité dodržování pitného režimu“ pranic nelíbil.

Pokud jsme zrovna nevařily, neuklízely, nehrály s dětmi hry, nekřičely po dětech, mastily jsme karty a konstatovaly holá fakta (nepomlouvám, konstatuji holá fakta). Ale na naši obhajobu, my nejsme pomlouvačné bestie, většinou se o druhých bavíme v dobrém a do třísek v očích bližních celkem nešprtáme, protože vlastních břeven jsme si celkem dobře vědomy. Ostatně o tom, jak jsme hodné, svědčí skutečnost, že jsme se nikdy nepohádaly kvůli našim dětem a že se matky dokáží kvůli dětem pobít jako boxeři v ringu, protože to, že já nadám svému dítěti do rozežraného smrada a ječení doprovodím výchovným pohlavkem (nebo pohlavky) neznamená, že si nějaká žena dovolí mé dítě napomenout, aby si po sobě uklidilo talíř a hrníček.

A moudré slovo na závěr, když celé mé vyprávění je pojato s lehkým cynismem? Věřím, že i naše expedice doprovázené pitným režimem navzdory občasné nevděčnosti a chvilkovému zlobení dětí byly jednou z mnoha investic do vzpomínek našich dětí, aby si jednou mohly říct: s mamkama to byla docela prdel.

Tento článek věnuji Magdě a Sylvě jako vzpomínku na naše „minitábory.

Napsáno pro časopis a audiomazaín Vaše srdcovka