Možná se jeví s podivem, že do kategorie Vztahy zařazujeme článek o sebelásce. Ale toto skutečně odráží náš zájem a na toto téma se na našich stránkách budeme v rozličných podobách často vracet. Protože sebeláska a sobectví není totéž. Jako například není totéž sebeúcta a samolibost.
Především ženy často mívají pocit, že jejich poslání spočívá v tom vydat se ve všem, co dělají až do krajnosti pro druhé. Krom toho, že se vždycky najde někdo, komu sebevětší úsilí patrně nebude dost dobré a Vy si sáhnete na dno svých sil, je toto zároveň poněkud domýšlivé, protože není nic strašnějšího než člověk s mesiášským komplexem, který nemá rád sám sebe. Můžete možná občas překročit své možnosti, ale nelze je překračovat neustále. Protože na to prostě nemáte kapacitu.
Každý zcela jistě zná Ježíšův výrok z Nového zákona „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Záměrně začínám tímto citátem, protože bez ohledu na to, zda jste či nejste věřící Desatero a zmiňovaný výrok Miluj bližního svého jako sebe sama představuje v naší euroamerické civilizaci pilíř a zároveň mravní krédo.
Ježíš neřekl nic ve smyslu milujte bližní více než sebe sama. Sebeláska je důležitá. Sebeláska je dokonce tak důležitá, že zdraví a normalita naší sebelásky předurčuje kvalitu našich vztahů s druhými lidmi. Chcete-li skutečně milovat druhé zdravou, zralou a dospělou láskou a chcete-li prožívat hodnotné vztahy, musíte začít především u sebe. Uzdravte se. Odpusťte si svá selhání, přijměte své nedostatky a se zdravým sebevědomím buďte hrdí na to, co jste dokázali a co umíte. Možná patříte mezi ty, kterým se v životě tak říkajíc lepí smůla na paty. Tolik se snažíte vycházet vstříct druhým a tak málo se Vám dostává od druhých lásky. Prožíváte bolest, hněv a vnitřní prázdnotu. A taky vnímáte, jak málo se máte rádi.
Někdy možná se tolik snažíme dávat druhým, protože podvědomě voláme po lásce a toužíme po tom, aby naše dobré skutky byly odměněny uznáním a láskou a často se tak neděje. Člověk se sebeúctou a sebeláskou řekne takhle už ne, nenechám se ždímat, člověk, který je ve vztahu k sobě samému zraněný rozhořčenost obrátí často sám proti sobě. Někdy možná není na škodu připustit skutečnost, že právě teď prožívám období, kdy mezilidské vztahy nejsou nejplodnější a nejzdravější. Nijak tomu asi nepomůžu zvýšeným úsilím a snahou zalíbit se. Bude se to jevit podbízivé, protože lidé poznají, že to sám se sebou nemám docela srovnané. I ten největší extrovert a sangvinik si podobné období v životě prožije a není to žádná tragédie. Čím více si sáhne člověk na dno, tím více je konfrontován se svou vlastní samotou. Možná je to chvíle pro zastavení, zamyšlení a změnu. Změnu ve vztahu k sobě samému. Když máte pocit: „Mě nikdo nemá rád“ zareagujte prostě tím, že o to více budete mít rádi sami sebe a začnete na sebe být hodní a ohleduplní. Prokazujte si dobro. Není to sobectví, jen se musíte naučit sebelásce. Uzdravíte své nitro a pak to dobro ve zúročené podobě předáte dál, protože lidé ve Vašem okolí poznají změnu. Ve vaší tváři, na Vašem hlase i ve Vašem úsměvu.
Na závěr si dovolím jeden ilustrující příběh. Jistě nemusím představovat Matku Terezu. Ženu, která v lásce a vydanosti druhým šla až do krajnosti a jejíž neúnavné úsilí pro druhé se stalo inspirací mnohým, kteří ji následovali. Zaujal mě zdánlivě banální příběh o matce Tereze a jejích sestrách, který poukazuje na to, že i ona dokázala říci „teď ne až potom“. Jednou došlo v blízkosti působení matky Terezy obrovské tragédii, při které přišlo o život mnoho lidí a mnoho těžce zraněných lidí vyžadovalo včasnou péči. Biskup té oblasti poslal pro matku Terezu a její sestry, aby ošetřovaly raněné. Sestry však otálely. Biskup se velmi rozzlobil a šel je osobně vyhledat. Sestry seděly v blízkém kostele a modlily se. Biskup je vyrušil a řekl matce Tereze: „Sestro, kolem je taková spoušt, je potřeba každého člověka a Vy se tady modlíte. Pohněte si!“
Matka Tereza mu klidně odpověděla: „Vždyť my už jdeme. Ale kdybychom si teď nedopřály krátkou modlitbu, nebyly bychom schopny sloužit ani teď ani nikdy jindy.“ I Matka Tereza věděla, že když musí dávat, musí si dopřát alespoň malou chvíli k usebrání a k tomu, aby mohla načerpat vnitřní sílu a to dokonce i v krajně vyhrocené situaci. Kdo nečerpá, nemá z čeho by dával. Dopřávejte si s hlubokou sebeláskou malé chvilky k usebrání.
Napsáno pro časopis a audiomagazín KáÓ? - OKá
