Relativně nedávno jsem byla s dcerou v kině na filmu Hvězdy nám nepřály o lásce dvou mladých lidí nemocných rakovinou. Příběh to byl hluboký, prostý lacinosti, místy prodchnutý černým humorem a samozřejmě velmi smutný. Odnesly jsme si z něj silné poselství, že smrt patří k životu a život se žije tady a teď.
Smutný příběh vlastně bude i ten náš. Slova „Rakovina je hnusná. Ale život je super,“ řekl Angličan Stephen Sutton, který nedávno ve věku devatenácti let podlehl rakovině. Rakovinu v nejtěžším stadiu mladému muži diagnostikovali v jeho 15 letech.
Tento mladý muž, i když si uvědomoval, co obnáší jeho nemoc, nepropadal malomyslnosti a panice, a žil svůj život naplno. Podobně jako Jack Nicolson a Morgan Freeman ve filmu Než si pro nás přijde si sestavil seznam toho, co chce ve svém životě ještě stihnout. Stephen si přál asi to, co bychom patrně čekali od mladého člověka v preterminální fázi života. Seskok padákem, tetování, obejmout slona. V jeho seznamu, který měl celkem 46 položek, byla také tato: Sehnat nejméně 10 000 liber pro Nadaci na pro boj proti rakovině mládeže. Jeho kampaň vzbudila veliký ohlas především díky sociální sítí Facebook a Stephenovi se podařilo nakonec vybrat dohromady 107 miliónů korun. Paradoxně nejvíce vybral poslední měsíc svého krátkého života.
Nám „dříve narozeným“ a již trochu rezervovanějším možná může připadat bizarní jeho otevřenost, s níž neváhal svou nemoc prezentovat společnosti (a místy dělal i trochu opičky, v čemž citlivý člověk spíše vnímá strach mladého chlapce ze smrti, který se snaží přebít humorem a frajeřinkami), ale na druhou stranu i v tom, že nijak netabuizoval a nedramatizoval tak vážnou nemoc, spočíval jeho úspěch při shánění prostředků.
Mladého muže za jeho nezištnost ocenilo mnoho významných osobností, například britský premiér David Cameron, ale nepochybně velkým vzorem je především pro nás.
Stephen Sutton žil krátce, ale jeho život byl neobyčejně inspirativní. Vždy usměvavý mladý muž, který si užíval života naplno a který usiloval o to splnit si své malé sny. Zároveň se neuzavřel do svého světa, aby toho mohl co nejvíce stihnout, ale myslel na druhé. Protože sám velmi dobře znal bolest a utrpení, toužil udělat něco pro to, aby pomohl utrpení a bolest druhých nějakým způsobem umenšit. Byl to bojovník, který nijak nezastíral, že se smrti bojí, ale zároveň říkal, že blízkost smrti je pro něj zároveň neuvěřitelně posilující.
Co si odnést z jeho příběhu? Nemá smysl tabuizovat velmi těžká onemocnění. Tvoří součást světa. Smrtelně nemocné jsou i děti a mladí lidé a kupodivu tito často dokáží projevit neuvěřitelnou odvahu a žízeň po životě. Hodnotu života neovlivňuje jeho délka, ale intenzita.
Lidé jako Stephen Sutton by se měli stát inspirací také pro mladé lidi a mělo by se o nich před nimi mluvit. Stephen Sutton řekl také: „Nechci umřít. Ale jestli můj příběh naučí lidi, aby nebrali svůj život jako samozřejmost, tak ať se to stane. Do té doby si budu naplno užívat každou vteřinu.“ Toto je hluboké poselství mladým lidem, kteří si často neváží množství (zdravého) času, který mají k dispozici.
A do třetice je třeba zmínit jeho elán k získávání financí pro potřebnou věc. Lidé často oplývají množstvím nápadů a ušlechtilých myšlenek, ale podstatně méně se jim dostává praktických schopností k jejich realizaci. Stephen Sutton dokázal ve svých devatenácti letech najít symbiózu mezi velmi plodnou charitou a splněním svých osobních tužeb. To se mnohým lidem nepodaří za celý život.
Autorem citátu, který je zároveň titulkem je Stephen Sutton
Článek je napsán pro časopis a audiomagazín KáÓ? - OKá
