Zapomenutý koňak...

Toto je můj příběh a jde o zatoulanou lahev koňaku. Vlastně se tak moc nezatoulala, čeká v mém baru už celých 31 let na nějakou oslavu! Neuvěřitelné, že? Bylo, nebylo... Dostal jsem láhev dobrého koňaku. Když se mé bývalé ženě měl narodit syn a dvacetiměsíční dcerušce bratr. Porod v pořádku, poporodní vyšetření nikoli. Díky novým metodám dítě okamžitě odstaveno od mateřského mléka a začala jeho dlouholetá léčba spočívající především v odlišné stravě.

Kdo ví, o čem je řeč pochopí. Fenylketonurie.

K oslavě tedy dlouho žádný důvod a láhev čekala v baru. Vlastně se na ni zapomnělo. Život plynul, děti dospívaly a jen občas se na tu „nešťastnici“ vzpomnělo. Pak se rozhodlo pro oslavu opožděnou, při příležitosti synových osmnáctin.

Ale zase z ní sešlo.  Hluboká manželská krize, rozvod. Po rozvodu zůstal syn u mne a padlo nové rozhodnutí o osudu „dědečka“ v baru.

Dostaneš ji až se oženíš, respektive, vypijeme ji na Tvé svatbě!

Důvod nepodstatný, ale od roku 2006 už u mne syn nebydlí. Rozhodnutí oboustranné a jediné řešení. A ženění se také, pokud je mi známo, nekonalo.

Nedávno jsem prohlížel bar a zrak mi samozřejmě padl na koňak, stále v originálním balení. Opatrně jsem ji vyndal z obalu a zálibně si prohlížel medovou barvu obsahu. Nádhera!

A pak jsem si „položil“ otázku. Kdypak ji asi otevřu? Bude mít ještě další historii? Medituji.

Dcera… Od rozvodu s její matkou nekomunikujeme. Syn? Nedávno pokus o smír. Nepovedlo se, opět žádný důvod k oslavě…

Tak co s tebou, koňakový dědečku? Vlastně jsem se zasloužil, že ses dožil „požehnaného“ věku!

A jestlipak koňak v lahvi ještě zraje nebo se po tolika letech kazí?

Víno, to ano. Trošku se vyznám, a vím, že pokud nejde o speciální odrůdu, změní se časem v „octovou“ vodu. No, nejsem sice velký odborník, ale jedno je jisté: U mne se zatím žádné víno nestihlo zkazit.

Takže, milý koňáčku, budeme stárnout spolu a basta!

Je mi o 35 let víc, nemám tak hezký tvar, barvu spíš neurčitou nebo  šedivou? A už vůbec nevoním tak královsky, jako Ty!

A teď z kapku jiného „soudku“: Pamatujete ty malé lahvičky všech možných druhů alkoholu? Roztomilé flaštičky obsahovaly skutečného„malého panáka“ a já je začal sbírat. Nápad nejen můj a nikoli zrovna originální. Mezi sběrateli probíhala čilá výměna, takže se nakupovaly další, aby bylo na „čenč“.

Moc jsem však nečenčoval, lahvičky měly spíš dekorativní funkci.

Vzpomínám na maturitní ples. Drahý Interhotel a na zasednutí u barové stoličky nebylo, a tak jsem si několik  lahviček strčil do kapes. Nebyl to dobrý nápad. Cinkaly jedna o druhou, což se mi sice podařilo utajit, ale ten druhý den prožitý nebo lépe protrpěný s hadrem na hlavě! Proč jsem ten hadr vlastně potřeboval, nepochopím…

Při náhodné kontrole jsem totiž zjistil, že mnohé vzorky dávno někdo vypil a nahradil něčím, co vzdáleně připomínalo původní obsah. Nejčastěji čajem nebo obarvenou vodou. Viníka nebylo těžké uhodnout, ale co s tím? Jsme přece rozvedeni. Sbírku jsem zlikvidoval a sběratelská etapa skončila.

No, a teď se tady rozplývám nad zapomenutým koňakem a co když je v té noblesní škatuli také jen pančovaná břečka nebo čaj?

Lupou pečlivě zkoumám uzávěr a proti silnému světlu 150 W žárovky i obsah lahve. Ani smítko. Ale čaj přeci nevydrží 31 let! Nebo ano? Studuji každé písmenko na láhvi. 0,7 l, jasné! Ale číslice 70,5 - rok plnění!? Ne, není možné! Pro jistotu si překládám nápisy na vinětě a dojde mi, že tento jemný (Fine) královský (Royal) koňak (Cognac) musí být v dubových sudech uložen nejméně 8 – 12 let!

Rychlá matematika. Syn se narodil 1980, číslo na lahvi zapadá.

„Královský dědeček“ byl tehdy starý 9,5 let a přičteme li dobu jeho „čekání“, dostávám se k neuvěřitelné čtyřicítce!

Tak co teď, milý Shakespeare? „Vypít či nevypít?“, to je to, oč tu běží…

_*Kamarád mi dal zajímavou radu: „Vypij to na vlastní svatbě“! Chicht… bazilišek jeden.

Zdravím a přeji hezký den.                   Váš Jiří