Z deníčku zelenoočky…

 Jmenuji se Eliška. Mám nového prima kamaráda. Volá na mě Éliško. Divný, to natažený é, že? Chlubí se, že je to podle nějaký pohádky. Oplácím tak, že když na něj volají „Juro“, také mu nějaké písmenko natáhnu nebo změním. Představte si, že Júra o mě napsal povídání ohledně našeho seznámení. Koukla sem, nepřeháněl - fakt jsem si ho našla sama. Trošku mě ale štve, že se mě nezeptal a klidně do světa vytrubuje nějaká moudra o přátelství. No, mno… když zamhouřím svý žlutozelený očiska, celkem se to dá číst!?

Nad čím je nemůžu ani přivřít, je jeho namyšlenost. Jeho nová „PŘÍTELKYNĚ“… to se ještě uvidí. Musím

mňouknout, se zatím dost snaží.

Neberte to jako vypočítavost či dokonce mazanost (citlivější milovníci miláčků odstavec nečíst)… ale občas mu zavrním a hned mám v misce nasypáno. Jo a když už jsem u toho jídla, myslím si, že ty perníčky (co tak bezva chrastí) by mohl občas vystřídat a né čekat, až bude prázdná krabice. Musím mu to nějak naznačit, ale jak? Už vím, chvíli budu trucovat a dělat, že jsou už nežra… pardon, nepoživatelný. Snad to pochopí co nejdříve. Moc mi chutnají. Taky doufám, že není „škot“ a vybere nějaký „mňamkový“. Zatím se sice, dle jeho povídání ve výše zmíněném, seznamuje se správnou kuchyní, ale občas by měl ty kolínka s voňavým masíčkem zaměnit. Například taková rejžička taky není k zahození, že?

  Prej zamilovanej, pchá… Kočičí láska není jako ty psí věrňáci člověče. Von snad ještě neměl pořádnou „kočku“. Jako jsem já, například. Nojó, jsem četla (von na sebe všechno práskne), že utrápil dvě baby a prej je samotář. Si snad dělá srandu. Dyk pořád někde lítá! Já jsem tady vobčas jako kůl v plotě. Je fakt, že když někam zmizí, naplní misky (alibista jeden), vyžene mě z baráku, kterému honosně říká Eden a já musím čekat venku v krabici. Je sice dostatečně zateplená nějakým starým svetrem, ale proti gauči vevnitř, je to bída. Von si myslí, že jsem jako co? Já se chci taky někam podívat do světa a né porád čučet v tom jeho Édenu. A taky ho trochu kontrolovat. Sice mi hlásí, že musí na tréénink (prej kuželky), nakupovat v nějakým marketu, do banky nebo či co, ale můžu mu věřit?  Doufám, že nemá někde nějakou babu? Tak to tedy prr!! Pustil mě dovnitř, píše jak se mu líbím, tak doufám! Zatím mu sice věřím, ale… znáte to. A já ještě jak blbá mu letím naproti, když slyším venku zavrčet tu jeho bílou vobludu.

Ach jo, taky mi n

ení lhostejnej…

Musím se přiznat, že jsem mu zpočátku pěkně zavařila. Vlastně si za to může sám, protože si myslel(naiva), že jsme jako kolegové věrňáci a že nám stačí se večer vyvenčit. Další až ráno, až se pán milostivě probere z nočních mrákot. Já to nějak přepískla s pitím (von si taky dával něco červenýho) a v noci se mi chtělo. Do záchodu to zatím neumím, hledám nějakou pískovnu, marně. Tak jsem to neudržela a vodnesl to můj oblíbenej – gauč. Flek jak hrom. Čuchal a koukal jako puk, seřval mě a vůbec se mnou celej den nemluvil. Asi se někde dočet, či mu někdo poradil, zmizel a přijel s nějakým pytlem. Nasypal do nízký krabice takový malý kamínky, hezky to vonělo a dostala jsem školení. Dělala jsem chápavou, ale stejně jsem se odpoledne v těch voňavých kamíncích párkrát s rozkoší vyválela. Vobracel voči v sloup, vyháněl mě a tloukl do mé hlavinky (zbytečně), nějaký kecy vo hygieně. Tak jsem mu chtěla udělat radost, jako že nejsem pitomá káča, a druhej den to měl pořádně „naplněný“. Kupodivu, tak šťastnýho jsem ho ještě neviděla. Vybíral ty moje hovínka, hladil mě a mudroval: „No vidíš, jak jsi šikovná“. A hned jsem dostala prémii - kuřecí kapsičku. Přisypal za ty počůraný a ty s hovínkama nový kamínky. Voňavý (asi bude „válečka“).

 Holt dostal lekci – „PŘÍTEL“. Takle se na něj musí, no řekněte holky.

Tůdle jsem mu před dveře naskládala pár těch pištivej parchantů – von jim říká myšáni nebo tak nějak podobně. Aby viděl, že tu stravu a bydlení neberu jako samozřejmost a že umím makat. Hm… moc se mu to líbilo a byla zase extra paštička.

 Je fakt, že mi nějak přirost k mýmu kočičímu srdíčku a tak mu častěji dělám vrnící motůrek. A víte co jsem zjistila? Večer si po zalehnutí vždycky pouštěl rádio, který se samo (když už byl v Pánu) za hodinu vypnulo. Už si nepouští. Já mu nasadím „moji“ stanici, von si dá na mě ruku a krásně ladíme.

 Hele, kdybych něco ještě vzpomněla, nebo kdyby ten „můj Júra“ byl na mě dokonce (varuji, je ve zkušebce) hrubej, písnu, ju?

 Tak se mějte, kočičáci.              Éliška