To byla politická "bomba"

Ve startovacím článku jsem polemizoval s tématy a hned první, politiku, jsem zavrhl. Tajně, jen pro Vás, odhaluji, že jsem to sice odůvodňoval ziskem laciné karmy  ale ta klávesnice-zrádkyně mě opět lehce zavrněla a mě ujely "kecky". Slibuji, mám připravené mé oblíbené "odlehčené" témata. Ačkoliv titulek svádí politicky zaměřené čtenáře, opak je pravdou.

Chtěl bych Vám vyprávět takový malý mini příběh, kterých je kolem nás tisíce ale které ve svém uspěchaném životě nevnímáme. Zdůrazňuji uspěchané, hraje to také svou  roli.

Karlovy Vary mají kromě své "ruské" pověsti i jednu unikátní vzácnost. Pokud z tohoto cítíte určitý patriotismus, nebráním se. Ta zvláštnost spočívá v tom, že skoro z každého místa našeho lázeňského města se dostanete do krásného lesa.

Já mám toto štěstí obzvlášť, vyjdu z domu a zhruba po 200 metrech "šupajdím" lesem. Spojil jsem tuto příjemnou, skoro každodenní procházku, s užitečnem. Dojdu si koupit, když mi papírek "připomínáček" hlásí, vše potřebné. A nemyslete si, terén je strmý a lepší zahřátí snad neposkytne ani slavný grog. Ale nechci psát o lese, to by Vás nebavilo. Tak ten příběh.

Při jedné takové cestě, která se podobá sinusovce, procházím v závěru kolem zahrádkářské kolonie. Jelikož jdu těsně kolem plotu, všimnu si vzorně udržovaných misek s potravou. Když se poblíž zjevují, dobře živené kočky, jsem v obraze. Nenapadlo mne nic až nedávno jsem šel kolem položených starých tašek a vidím paní. Je mi žinantní nazývat ji starou. Zkusím dle Vládi Menšíka, "čiperkou". A paní doplňuje dírou v plotě misky koček různými směsmi. Má na to takové hrabátka a zápasí s navátým sněhem. Pomůžu a naváži s přirozeným šarmem hovor.

Dozvídám se, že naše "čiperka" denně dojíždí ze vzdálených Hůrek cca hodinu autobusem sem a hodinu zpět. Ne aby se projela, neboť má ve svém věku autobus skoro zadarmo ale aby nakrmila "svoje" kočičky.  A je mi hned z prvních slov jasné, že je opuštěná a její chlupaté lásky- princezny, jak jim nádherně říká, jsou pro ni lék na tu nekonečnou samotu. Jelikož jsem také "kočkomil", vhodným tématem jsem ťuknul na její "slabinu". Rozpovídala se a když jsem naznačil, že váhám s pořízením koťátka, obdržel jsem snůšku perfektních rad. Dokonce mi nabídla, že mi půjčí na zkoušku jednu, krásně černou princeznu. Při argumentu, že by si na mne zvykla a těžko by se vracela, posmutněla.

"Já bych se nezlobila, já bych byla ráda, protože vím, že by byla v dobrých rukou".

Až doma mi došlo, jak krásnou a nezištnou duši mají naši senioři. Když jsem viděl tu pestrost stravy a porovnal její postarší ale čisté oblečení, čepici tvaru "naraž", bylo mi jasné, že její štěstí není v blahobytu. Při loučení, "Já jsem tady každý den v tento čas", daný jejím autobusovým spojením, jsem si již byl jistý, že tato milá paní je mi sympatická. Připadala mi jako moje maminka. Také byla milovníkem těchto chlupatých  "potvor". Do chvíle, než se jich, z důvodu vysokého věku a nemoci, musela  sebekriticky vzdát. Jinak jsem o "princezny" u ní doma, v dobrém slova smyslu, zakopával.

Když jsem se po nákupu z "marketu" vracel hlubokým sněhem  přes "můj" les, oddychujíc námahou, napadlo mě, že tento mini příběh sdělím budoucím čtenářům. To jsem byl ve fázi ověřovacího pokusu a proto plním svoji myšlenku.

Jak jsem napsal v titulku, po bombě vzniká "díra" a jestli ji zaplní tato moje úvaha, budu rád.

Pište, mejlujte, volejte, říká vždy na závěr své talk show moje oblíbená moderátorka.

Zdravím a přeji hezky den.   Váš Jiří

**opakuji, pravopis neřešte, učím se.**