Spolužactvo a „sleziny“

Nic objevného, spolužáky přece máme všichni. Ale já se jednoho dne  ujal správcování  dvou třídních „webovek“: „základky“ a průmyslovky. Druhá není příliš nebo vůbec aktivní, ale když jsem ji hodlal zrušit, byl jsem adminem portálu „ukecán“, aby byla zachována.  Stačí prý přece občas vstoupit a „brána“ zůstane funkční. Dobře, tak tam někdy vlezu a  předstírám aktivitu vecpáním několika řádků. Průmyslovka se mi prostě jeví zajímavou pouze v období  maturity, v nezapomenutelném „osmašedesátém“. Našim srazům v pětiletých intervalech však cosi chybí. Nejsem sám, kdo to tak vidí, ale co s tím??

Základka? Jo, to je jiné „kafe“! Od prvního neformálního setkání se pro nás staly každoroční „drogou“. Proč neformální ? Pokusím se objasnit.

Dřepím v zubařském křesle. Bezva záležitost, no a vtom zaslechnu sestřičku, ze které se vyklube dávná spolužačka Věra.

„Miťko, (přezdívka ze školy) doufám, že nebudeš chybět na slezině  spolužactva ze základky?!“

Zírám, pusu plnou „vaty“, dokořán.

„Víš, jen tak „per-huba“ svoláváme takovej neoficiální malej sraz. Jestli někoho ze třídy natrefíš nebo máš na někoho  kontakt, pošli to dál, jo?“

Nestihl jsem. Nesetkali jsme se přece šestačtyřicet let!

Vylovil jsem tedy ze škatule staré fotky, na zadní straně jsem louskal jména a pracně se snažil napasovat ke tvářím. Moc to nevycházelo, ač jsem si lámal hlavu k prasknutí.

K úžasu nejen mému, se nás nakonec sešlo třiačtyřicet!! Ze tří závěrečných tříd. Včetně dvou kantorů, které naše organizátorky zavalily kyticemi.

Setkání nádherné, dojemné, nezapomenutelné, a tak jsem se nadšeně  ujal ustavení třídní „webovky“. Dokonce jsem se zapojil i do organizačního výboru.  Krásné „sleziny“ se staly každoroční velkou událostí.

Už pět let! Jak už to na sjezdech bývá, dělíme se o  zážitky příjemné, méně příjemné, o průšvihy a samosebou si  prohlížíme fotoalba nových rodinných přírůstků. No, a já „vyfasoval“ i jednu smutnou povinnost - oznamovat kdo nepřijde. Už nikdy… Na předposlední sjezd nezapomenu: Moje výzva k tiché vzpomínce se týkala tří spolužáků! A aby toho nebylo málo, spolužák - dlouholetý kamarád oznámil, že právě ovdověl!

Poslední, loňský sraz proběhl, díky Bohu, bez „jobovek“.

Ale, jak známo, neštěstí nechodí po horách - radoval jsem se předčasně.

Poprvé chyběl i ovdovělý kamarád. Na posledním srazu sice nevypadal dobře, ale přikládali jsme to smutné události. Když mi však měsíc poté nečekaně zavolal, skoro jsem jeho mumlání nerozuměl, a tak jsem se za ním rozjel.  A místo chlapeckého kamaráda, jsem našel  trosku, zlomeného starce…

Jeho životní příběh nebudu vyprávět. Jen tolik – vzácně harmonické manželství, žili jako dvojčata a když jedno odešlo, druhé se prostě utrápilo....

Ale život jde dál, jednou jsme nahoře, podruhé dole.

Seniorská „vysoká“ je studnicí nekončícího poznávání, přesunu do dimenze třetího věku. Nemám na mysli náš skutečný věk, ten je bohudík spravedlivě odměřován všem, ale učit se  s nově nabytou možností disponovat. Zvládáme to. Jednou s grácií, jindy s nádechem smutku, pak zase s humorem a někdy jako docela nevyzrálí a tápající „puberťáci“.

Limitujícím arbitrem je samozřejmě ve všech pádech skloňované slovo ZDRAVÍ.

Ale to je na další téma. Dovolím si skončit názvem známého filmu:

„Díky za každé nové ráno!“

Zdravím a přeji hezký den.                      Váš Jiří