S Kolomaznicí po „déjedničce“ a ještě dál (2)…

Slibil jsem „kolomaznické“ pokračování a avizoval, že s určitostí bude následovat průšvih. Nemýlil jsem se… Do matičky Prahy - skvělé, pražský okruh bravurně a bez problémů profrčen, cesta po D1 komentována v předminulém článku, takže přeskočíme.

 Dorazili jsme na místo sletu spolužactva, a věřte, bylo to vpravdě dílo. 

Nebyl jsem předem informován o detailech, tedy správně uveden „ do obrazu“, a tak jsem se až na místě dozvěděl, že ve třídě měli jen pět kluků, z nichž tři se ze sleziny právě vykroutili. Takže jsem byl vmanipulován do role „garde“ a napucovanou Kolomaznici jsem s patřičnou pompou uvedl. Musím uznat, že byla úspěšná, spolužačkám její outfit vyrazil dech, kulily oči, mírně zezelenaly závistí a „klukům“ poklesla čelist.

„Káájo, Kájíku, Kájíčku, ahóój!“ zařvala rozjásaná Kolomaznice a plnou parou už se řítila ke své „velké lásce“, momentálně silně rozpačité z té přemíry emocí.

Kájík - tedy fakt obdivuhodná figurka! Hruškovité tělíčko, krk jakoby nebyl, palice přilípnutá rovnou na trup a ozdobená přehazovačkou z cca. dvaceti vlasů. A ten hlásek! Eunuch hadra!

Dobře, kdysi dávno a v první třídě - možná fešák, ale teď a TOHLE?!

Vrkání Káji a mojí kamarádky připomínalo námluvy tetřevů.

Tím moje role gardedámy naštěstí skončila. Chvíli jsem ještě pobyl, aby se neřeklo, ucucával sklenku vínečka a pozoroval cvrkot.

A jak večer dopadl? Raději se opět neptejte…

O prekérních detailech jsem se dozvěděl až následující dopoledne. Slibovaný hotelový luxus se pochopitelně nekonal, nocoval jsem v autě, ve spacáku, sám a neklidně.

K ránu na mobilu SMSka: jiriku vydrz, konec byl des, zkusim se rozloucit s kajou,  asi nevyjde, dám vedet  kde a kdy se sejdem, jo?

Ráno jsem posnídal na terase místní hospůdky a čekání na zprávu od zamilované kámošky jsem si krátil couráním a lelkováním po malebném moravském městečku. Vycházející slunce, zvony z kostela, ranní koncert ptactva a rozkvétající šeříky mne naladili na růžovo. Objevil jsem dokonce soukromou vinotéku, tak jsem neodolal a za chvíli už jsem několik lahvinek vlekl k autu. Dobré vínko a úsměvné teplé ráno však byl jediný pozitivní zážitek našeho výletu…

Když se kamarádka konečně přiřítila, nevěřil jsem svým očím. Ten tam její pohledný outfit, kostýmek na mnoha místech potrhaný, punčochy jedna díra, vlasy jako kdyby proletěla žebřiňákem, mezi rozcuchanými kadeřemi místy vykukující holá kůže, evidentně po násilném vytrhávání chomáčků, tvář samý krvavý škrábanec a z očí, z nichž jedno orámované apartním jojem, se řítil vodopád slz!

Až na ty slzy, zranění a zkroušenost – zase stará Kolomaznice…

Když jsem posléze a s očima plnýma otazníků vyděšeně v autě lovil lékárničku a papírové kapesníčky, mávla kamarádka nejdřív odmítavě rukou, ale pak se nechala ošetřit a spustila žalozpěv.  

Závěr večírku samo sebou thriller…

Tak nevím, zda šlo o zpěv „na správném hrobě“.  Jisté je, že slezinu nejvíc narušovala originálními způsoby světačky ze slavného lázeňského města právě kamarádka. To tokání s Kájíkem šlo jistě ostatním na nervy, no, ale přesto k ránu vyvrcholilo.  Samozřejmě vášnivým milováním v hotelovém pokojíku…

Žel, nijak na dlouho, vloudil se zádrhel. Tamtamy závistivých spolužaček zřejmě fungovaly bezchybně, a tak do hnízdečka lásky a právě do nejlepšího, z ničeho nic vtrhla Kájíkova manželka!

Mocná matróna - typ zápasnice ve volném stylu, rozběsněná jako furie, a tak rány jen lítaly.

Kámoška se bránila zuby nehty, ale s její muší váhou neměla šanci. Vysílala tedy zoufalé pohledy ke svému krátkodobému milci, ale ten nedbal, jen kvapem posbíral svršky a polonahý zbaběle opustil bojiště.

„Fuj tajbl! Představ si to! A já ho tak milovala! Takovýho vola a poseru!“

A tak neslavně skončila jedna velká staronová láska.

Výlet se Kolomaznici opravdu vydařil. Vzhledem k nastalé situaci docela zapomněla na slíbenou roli granda, štědrost začala i skončila zakoupením dálniční známky…

Nastartoval jsem a vyrazili jsme k „déjedničce“, Kolomaznice apatická a já s nadějí, že nás na ní nečeká další malér a policajti mne snad ani tentokrát nevyhmátnou.

Dáma mlčela jako balvan, schoulila se na sedadle, zavřela oči a zdálo se, že usnula. Jen slzy na tvářích jí po celou cestu neoschly … 

No a co! I ve snu přece někdy pláčeme, ne?

Jízda probíhala stejně jako jízda tam, jen neslušných posuňků a nadávek řidičů přibylo, chvílemi skoro šlo o život, z nocležení v autě mě bolel celý člověk, chtělo se mi spát a měl jsem pocit, že Kájíkova zápasnice zvalchovala i mne…

Když jsem totálně vyčerpanou a smutnou Kolomaznici i s její bagáží, kterou snad ani nestačila otevřít, před jejím domovem tahal z auta, zaplavila mne vlna lítosti.

"Čenich dík...." špitla a byla pryč. „Hm, není zač..."

Čekáte od Kolomaznice, že šla nějak do sebe nebo, že se dlouho trápila? Kdepak! V neskutečně krátké době se otřepala, zapomněla na Kájíka i na moji obětavou a nezištnou pomoc a už jsem nebyl Jiřík a Jiříček, ale zase jen starej Čenich. Nevděčnice zatracená! Příště si dám pozor, abych nevyměkl a ze soucitu se zase nenechal strhnout k nějaké nepředloženosti.

Ale moc jistý si nejsem, mám pro tu svéráznou, opuštěnou babu slabost. Takže, kdo ví?

Držte mi palečky a hezký den přeji.                            Váš Jiří