Ochutnávka v supermarketu...

Váhal jsem, zda toto téma otevřít. Leckomu nebude po chuti  a reakce určitě bude nelichotivá. Risk je zisk (nebo prohra), zkusím. Tak tedy: Silně mne „ekluje“ chování některých spoluobčanů. Jde o skupinu, kterou pracovně nazývám novodobí vyžírkové, alias ochutnávači. Když jsem chování těchto lidí viděl poprvé, omlouval jsem je. Novinka, zkouší, testují…Dokonce jsem o tomto, později – národním koníčku - , už jednou psal a zadoufal, že to přejde, že lidé pochopí trapnost svého počínání.

Hluboce jsem se mýlil! Naopak, vynalézavost vytrvalců, ochutnávačů se zdokonalila.

Procházím v nejmenovaném supermarketu kolem opuštěného pultu s uzeninami. Je tu zvykem, že nad mnohými bývají nakrájené misky se vzorky. K ochutnání. Většina misek však už zeje prázdnotou. Pokračuji v nákupu. Pak zaznamenám hektický shon návštěvníků u pultu s uzeninami a registruji mladou prodavačku přinášející plné misky nových "vzorků". Jen je položí, vypukne hromadné mlaskání. Někteří si berou i tři napichovací párátka najednou! Aby se nezdržovali. Ostatní se párátky ani nezatěžují a nabírají jen tak - prsty. Senioři, mladí, manželé i fajnové  paničky!

Pohled tristní…Už jsem ten pohled nevydržel a chtěl jsem odejít, když mne zaujal pán středních let. Ten si svačinku „zadara“ vylepšil a dělal jakési kolečko. Kroužil kolem regálu se sýry, vzápětí se bleskově přemístil do fronty “ochutnávačů“. Jako by nic, jen tak náhodou a pořád dokola…

Víte, co mne  na této „žravé“ kastě lidí zaujalo nejvíc?

Jistě, napadne vás. Z horlivých ochutnávačů si ani jediný nic nekoupil! Namítnete, no co, nechutnalo jim! Můžete mít pravdu. Nebo??

Doba, kterou mnozí pamatují: MASNA. Bílé kachlíky, háky s neurčitelným druhem flákoty (lepší jen pod pultem),  za pultem rozšafná osoba s bříškem - PÁN řezník. „Berte paninko, zítra nebude,“ hlaholí. Óó! Většinou se nemýlil. Jeden druh neurčité odrůdy salámu. „Jak chutná, pane vedoucí?“ nesměle špitne zákaznice. „Normálka, paninko, jako salám, ne?“ A je vymalováno.

Umíte si do tohoto období dosadit výše uvedenou skupinu „fajnšmekrů“?

V jiné ulici: KOŇSKÉ MASO. Otevřeno jednou v týdnu (po dostizích i dvakrát), fronta až na ulici. Jako by dávali něco zadarmo. Ale občané (tehdy neexistovali sociálně slabší, že ano?) koninu nakupovali a rádi i zaplatili. Také jsem několikrát vystál frontu. Na točenej salám. Kilo 15 Kčs! No, a nekup to! Často jsem stál zbytečně. To když byl chudák koník moc malej nebo fronta přede mnou moc dlouhá. Salám chutnal skvěle, ale cena měla i bonus: Opovržlivé pohledy těch mohovitějších, kteří se cpali  jen prasaty.

Ale v duchu jsem se nad ně povznesl vlastní logikou. Co žere prase a kde se věčně válí a rochtá? Kdejaký sajrajt, pomeje, hnůj! A koník? Trajdá ve volné přírodě, žije v čisté stáji a stravu má dokonce vegetariánskou! Tak kdo je na tom nakonec lépe, vážení náfukové?!

Ale zpět do současnosti. Misky skoro vymetené, u regálů liduprázdno, jen já si vzpomněl, že jsem původně chtěl koupit klobásku. Plaše se rozhlédnu, na misce ještě několik osiřelých kousků…, ale odolal jsem. Nakupuji podle ceny nebo podle chuti. Jak kdy, obojí je slučitelné. A stejně nejraději ochutnávám až doma. Když nejsem spokojen, příště nekoupím. Docela rád bych ten nový druh klobásky, než ho koupím, ochutnal, ale nelze, misky zejí prázdnotou. Obvykle se na kvalitu salámu slušně ptám paní prodavačky.

„Doporučuji, sama jsem ho ochutnala. Donesu Vám ráda také, ano?“ Ne, děkuji, jste milá…“

Za naše zarputilé  „ochutnávače“ je mi trapně a hluboce se  stydím, že se v novodobé službě obchodních řetězců projevila nechvalná a typicky česká chamtivost.

Neurážejte se vážení, opravdu bylo velmi málo těch, kteří odolali nebo uždibli jeden kousek.

Když tak pročítám blogy a mailové přílohy, ve kterých se to hemží různými seskupeními, odborářskými výzvami ke svržení vlády, nespokojenosti s politikou, plamennými hesly o korupci, ožebračováním lidí, atd. mám smíšené pocity.

Neměli bychom si zamést před vlastními prahy?

Možná silná slova ale Češi mají jednu nezpochybnitelnou vlastnost. Pokud mohou a společnost to dovolí, dělají si jakési vlastní zákony.

Závěrem mám nápad pro manažery firmy. Přidejte k stávajícím miskám i nakrájené pečivo. A možná i „panáka“? Nepochybuji, že „ochutnávači“ si „ďobnou“ od všeho a budou možná i  vděční. A ti šikovnější - „otáčkoví“-  mají v tu ránu po svačině.

Malá fabulace. Prodavačka se, v souladu s pracovními povinnostmi, zeptá „mlaskajícího“,  zda mu chutná?

„Dobrý, mladá paní. Ehm, ehm…“

„Mohu něco zabalit či doporučit?“ reaguje ochotně.

„Ne, a proč?“ A zde bych já, na místě prodavačky, která jen zklopí zrak, reagoval asi takto:

„ Protože, jak jste sám potvrdil, je to opravdu dobrý! Ale Vy jste zadarmo sežral ochutnávky lidem, kteří si u nás skutečně i nakoupí!“

Pravděpodobně bych vzápětí „letěl“, ale stejně by mne hřálo u srdce…

Jo, jo!  Pravda se dneska nějak moc nenosí, že?

Zdravím a přeji hezký den.                                                                      Váš Jiří