Můj „autobus“ přátel a lásek…

Obdržel jsem RE mail od kamarádky. Naše korespondence poslední měsíce trochu zadrhávala, a tak jsem se v původní zprávě nesměle tázal, zda se ještě mohu považovat za hodného odpovědi. Mohu, bohudík!! Inspirovala mne tím k dnešní úvaze a pokusu o obnovení zanedbaného blogu. Posuďte, vážení čtenáři, zda jsem hoden Vaší pozornosti.

Závidím této milé osůbce její krásnou schopnost vyjadřování.

Dovolím si citovat její reakci k mé pochybnosti o trvání našeho přátelského vztahu: „Já NIKDY neopouštím svoje přátele, a jestliže jsem někoho nacpala do mého životního "autobusu", jede se mnou až do konce. Výjimku tvoří Ti, kteří jaksi nemají výdrž. Nebo charakter? Ti vystoupí, po několika stanicích zase nastoupí a pořád dokola. Nebo také vystoupí navždy. Většinou proto, že z místa, kam jedou, už není návratu… No, a někdy prostě musím někoho vyhodit. To však jen tehdy, když ublíží někomu, koho mám ráda nebo mně. Zatím se tak stalo jen jednou.  Ale stejně si nejsem jistá, jestli za nějaký čas dotyčné nedovolím, aby si zase nastoupila… No a Ty patříš mezi ty, co se mnou sice frčí, i když dřepíš kdesi docela vzadu a někdy o Tobě ani nevím. Teď jsem ráda, že jsi našel odvahu a trochu jsi popolezl dopředu“…

Kam jsem popolezl? Na „čtyřku“? Dříve narození a karbaníci znají. Neměl jsem toto místo v oblibě. Jak kdy. Když naproti seděla slečna v mini sukni, dobrý! Ale když do mě mlátil koleny dvoumetrový „kolos“ nebo mě korpulentní dáma tlačila do uličky? Tak to nevím…

Životní autobus, přátelé, kamarádi, lidé…zkusím nahlédnout do toho mého.

Představivost a fantazie začaly šroubovat. Jaký si mám vybrat typ té káry? Kolik mi vlastně zůstalo přátel? Zkusit starou erenu“, novější karosu, nebo dokonce „čabajku“. Začnu skromně, třeba mikrobusem.

Děti samozřejmě – tři místa zaplněna. I když se mnou momentálně nemluví. Ale to je jiný námět, v autobuse sedí a pojedou se mnou až na konečnou a basta! Má sestra Zdenka, poslední žijící člen z naší pětičlenné rodiny. Frčí si v německém autobuse a já v něm určitě sedím. Nesmím zapomenout na synovce.

Matky mých dětí a bývalé manželky? Vystoupily před mnoha lety. Zalíbili se jim jiní řidiči a jedou tedy v jiných autobusech. Nedávno jsem obě potkal. První je stále pěkná a zachovalá (moje první láska). Druhá vypadala „oprýskaně“ a šedivě. Že by špatná údržba řidiče?

Já jsem si po posledním rozvodu dopřál nový lak a přeleštil zašlý chrom. Na uvolněná místa jsem nechal nastoupit dávnou milenku. Byla a je sice trošku vdaná, má také svůj autobus ale ráda „přebíhá“ do toho mého. Nu což, pro někoho možná nemorální ale sedadla jsou volná tak proč ji nesvést? „Řidič, ten tvrdej chleba má“… zpívá se v jedné známé písničce.

Nenápadně mi tam „vklouzla“ pisatelka výše uvedeného mailu. Naše blogové seznámení jsem alegoricky popsal ve starší úvaze „Přítel na celý život“.

Její životní filozofie, nadhled a vztahy k dětem jsou pro mne nedostižným vzorem. Nebude ráda, že ji chválím a tento text mi určitě, jako moje korektorka, seškrtá. Ale bez obav, já to tam při definitivě stejně zase vložím.

Přepočítávám. Sedm - obsazeno. Nedávno jsem nerad nechal z mého mikrobusu„vystoupit“ kolegyni, blogerku. Asi jsem si „neumyl pusu“ a tak naše virtuální „harašení“ vychladlo. Ale aby nebyla nuda, „vlamovala“ se mi do něj jedna moje zapomenutá láska. Nějak ji inspiroval můj veřejný blogový mail. Stáhnul jsem ze slušnosti okénko, probrali jsme dvacetiletý kus života od jejího vystoupení a okénko jsem opět rychle uzavřel. Rozbitý džbán se nemá slepovat. Praskliny jsou pak stejně stále vidět.

Bilance – tedy uznejte – nic moc.  Sice plno a jedno místo obsazované (jak bych to řekl) no variabilně…

Až jsem se vyděsil. Je toto možné? Tak málo lidí? Jsem vybíravý, neumím si přátele udržet či nové získat?

Moje „důvěrnice“ mi otázku upřímně osvětlila: „Máš prostě zajímavou náturu a jsi kapku moc obezřetný. Víš, ve vztazích se někdy vyplatí vrhnout se do nich bez výhrad. Je to jako sázka do loterie. Šance na výhru – nic moc, ale JE. A přísloví „Kdo nic neriskuje, nic nezíská“, Ti asi také moc neříká, co? Já Tě znám, ale také vím, že právě pro tu opatrnost nejsi moc oblíbený“.

Hmm… No, v duchu jsem ironicky reagoval. Ty jsi zase asi oblíbená až moc, chicht!  Hlavně pro Tvoje dospělé děti, které sledují, jak si nastupuješ, vystupuješ a pořád dokola…

Abych si napravil náladu, připojil jsem si k mikrobusu virtuální vlek. Nacpal jsem do něj celou třídu spolužáků základky (dělám na serveru velitele), moje nové spoluhráče z kuželek, které jsem opět začal aktivně provozovat, oblíbené blogery, nájemníky domu kde dělám správce, chataře z mého edenu, sousedku Kolomaznici, Mílu z Moravy, kamarády z nálevny a… Je toto možné? Tolik lidí?

A na závěr se mi vybavila jedna moudrá rada od známé osobnosti. Dovolím si neuměle citovat:

„Lék na stárnutí? Nemít čas! Potom nemáte ani čas zjistit, že stárnete“.

Zdravím a přeji hezký den.                                       Váš Jiří