Láska nejvěrnější (2)…

Milí čtenáři, pokud jste vydrželi přečíst první část, děkuji a zvu vás na druhou část příběhu. Vypukly těžké chvíle, kamarádce šlo o život.  Zároveň o důkaz velké lásky, věrnosti pejsků a jejich až neskutečných  schopností.

Už cestou od chaty se necítila ve své kůži, sotva se vlekla, místo plavání jen několik temp, z jezera se vyškrabala jen tak tak, každou vteřinou si připadala těžší a těžší a točil se s ní celý svět. Zamířila k chatě, ale pozdě…

Po několika krocích už  bylo zle, zvracela, bolelo jí břicho, hlava se hodlala rozskočit, les se podivně točil, místo tří pejsků před ní defilovaly celé desítky, tělo vypovídalo službu, a tak jen toužila se někde položit. Když se přidala nesnesitelná bolest v hrudi i pod lopatkou a zmrtvěla levá ruka, pochopila.

Infarkt! Ale to už klesala do jehličí, větviček a borůvčí…

V lese ani živáčka, vzhledem k absenci hub ani houbař, rodinka relativně daleko a spící, šance na záchranu nulová… Modlila se zoufale, aby se někdo objevil a našel ji, ale marně.  Snažila se tedy ležet klidně, ignorovat stupňující se úpornou bolest i bezvýchodnost situace a jakžtakž srovnávala myšlenky, aby odsunula tu smutnou -  že život končí…

Oči plné slz bloumaly po blankytně modré letní obloze, laskaly koruny borovic, rty šeptaly modlitbu a dík Bohu, že odchází alespoň na milovaném místě a uprostřed kouzelné přírody…

Jen kdybys mne, Bože, ušetřil těch zatracených bolesti!  Nebo alespoň zařiď, aby to šlo rychleji! Modlila se…

Nezařídil, bolest sílila, už nerovnala nic, nemodlila se, jen sténala, naříkala, plakala a volala dávno zesnulou maminku.  Pejsci zmateně a bezradně pobíhali kolem a čekali na povel, který nepřicházel…

A pak se stalo něco, čemu se jen stěží dalo uvěřit. Nezapomenutelné a kritické okamžiky se jí později jevily jako sen nebo výplod její bujné fantazie. Pejsci si totiž začali počínat jako rozumní lidé! Nebo jí to tak jen připadalo?

Strkali dohromady hlavy, sem tam některý štěkl a zdálo se, že se radí a rozdělují si úkoly.  Porada byla jistě smysluplná, protože psí „rada“ jednala efektivně a postarala se o zázrak.

Apolenka vehementně vecpala tělíčko pod kamarádčin pravý bok, čímž jí nesmírně ulevila, Cherrynka se vsunula z druhé strany pod nehybnou paži, a v tak nepohodlné pozici setrvaly jako zkamenělé do chvíle, než přišla záchrana… 

A Čudlík? Ten se zhostil úkolu nejdůležitějšího: hnal k chatě tryskem a s tak halasným a zoufalým štěkotem, že musel probrat ze spánku nejen kamarádčinu rodinu, ale kdejakého spáče v širokém okolí.

Po několika minutách, které kamarádce připadaly jako dlouhé hodiny, se vrátil i s paničkou a s pánečkem Apolenky. Dvounozí tvorové okamžik bezradně přešlapovali s otazníky v očích a s malým podezřením, -- jestli „vona si ten infarktek“ jen tak z plezíru nevymyslila… 

Uvěřili, když viděli, že není schopná promluvit a ztrácí vědomí.

Ale co teď a co dál?

Mobil je v těchto končinách nefunkční zbytečnost (není signál),  a tak se dcera rozběhla do kopce k cca. kilometr vzdálené silnici, odkud se jí po chvíli dohadování podařilo přivolat záchrannou službu a posléze ji navigovat ke kamarádce. Čas neúprosně běžel, ke kritickým dvěma hodinám nezbývalo mnoho a popsat záchranářům správně momentální kamarádčinu "polohu“ uprostřed lesa - úkol přetěžký…

Přítomnost pejsků i muže, na jehož klíně spočívala její hlava, i tichá slova, jejichž smysl jí unikal, alespoň z části zaháněla úzkost a strach, bolest však neotupila. Obě fenečky nehnutě ležely v nepohodlné obranářské pozici. Pohnout se ovšem musely, když záchranáři po půldruhé hodině konečně dorazili a panička byla nakládaná na nosítka a cpána do sanitky.  Ve snaze paničku bránit, se společně s Čudlíkem, který se velkou měrou postaral o záchranu jejího života, vrhly na záchranářský tým a jali se mu trhat nebo alespoň stáhnout kalhoty. 

"Bílí andělé" se nezlobili, chápali…

Odborníci tvrdí, že při infarktu je nejdůležitější, aby pacient nezůstal sám, aby nepociťoval úzkost, prostě, že pocit bezpečí je polovinou pacientovy záchrany.

No, řekněte - mohla si kamarádka přát lepší uklidňující prostředek, než právě ty pejsky?  A Apolenku, jejíhož hebkého kožíšku, pod kterým vyděšeně tlouklo srdíčko, se po celou dobu pevně držela, jako poslední nitky pojící ji se životem…?

Šťastný konec, nová šance... 

Děkuji autorce a "hrdince" příběhu za vyprávění, které mi umožnila publikovat na blogu.

Hezké dny přeji.                      Váš Jiří