Kuželkářská odysea…

Tak se mi stala taková příhoda. Poznal jsem nesmrtelnosti chrousta… Alegorie, nadsázka, žert, blbý úvod? Zkuste si se mnou zameditovat, vážení. V některém z minulých článků jsem se zmínil, že jsem se „vrátil“ ke své dávné sportovní lásce – ke kuželkám. Po deseti letech nečinnosti. Předcházela tomu malá lest mého kamaráda, také bývalého aktivního hráče: „Jiříku, kluci v „éčku“ nemají šoféra na jízdy k zápasům. Ten co je vozil, je nemocnej, a teda ze hry, chápeš? Nevzal bys to? Máš to nový auto, potřebuje „zaběhnout“. Jo, a když už s nimi budeš, nezahrál by sis taky?"

Po marných pokusech ubránit se, jsem podlehl a požádal o obnovení registrace.

Člověk ani po letech přece nezapomene jezdit na kole, a tak ani mně návrat ke „kuželkám“ nedělal po technické stránce problémy. Fyzičku jsem brzy dohnal, někdy i „předehnal“.

Byl jsem zařazen do mančaftu starších pánů. V hantýrce se jim v oddílu říká „dědkové“. Takže mezi dědky také patřím, ale je mi útěchou, že k těm nejmladším.  Jsou mezi námi i osmdesátnici a některým je i kapku něco „přes“. Hrajeme nejnižší kuželkářskou soutěž, nikam nesestupujeme, zkrátka děláme jen něco pro zdraví a pro radost. V družstvu máme i dvě mladistvé perly – čtyřiapadesátníka Vláďu a zdravotní sestru, sedmapadesátiletou Irenku. Ta zachraňuje případné výpadky pánů, pokud je schvátí  rýmička, kašílek, průjmíček a podobně.  Ona, ta holka, tak vlastně má šichty navíc. Pokud nám tento dámský luxus někdo z bledé závisti předhazuje nebo dokonce vyčítá, odpálkujeme ho argumentem, že Irenka je naše pohotovostní zdravotní služba. No co! Koneckonců, jsme tým dědků, máme tedy na zdravotníka nárok.

Sezona vypukla a já přímo zářil výkony! Nebylo divu, hrával jsem kdysi první ligu, no, a tak to bylo jako s tou jízdou na kole. Sklízíme sice obdiv za výkony vzhledem k „průměrnému“ věku, ale, co dělat, většinou nám však ti druzí „nařežou“. Prostě jen „uzavíráme“ tabulku přeborů. Pardon! Kdepak, jsme předposlední!

Bývá zvykem, že po každém mistráku, zápas rozebíráme. Jak a s čím, je jistě každému jasné. Jako zodpovědný řidič ovšem z příjemných doplňků analýzy moc nemám. Snad jen tu čistou hlavu…

Zato ostatní zábrany nemají. Nezbytnou analýzu právě odehraného utkání nazývají práškem na bolavé hlavy. No, ale po nepříliš povedených výkonech a prohrách mlčí nebo na sebe vrčí.

Neuvěřitelné, jak si často, navzdory katastrofickým „nevýkonům“, dokáží „foukat pod vousy“ a vychvalovat úžasné výkony ostatních, a jak jinak, nejvíc ten vlastní! Nebo jak se pro změnu handrkují, obviňují a zesměšují!

Nezasvěcenec, který by mimoděk naslouchal, by si pomyslel, že se nemají moc zrovna v lásce, ba, že se přímo nenávidí. Také jsem tak z počátku soudil. Ale to byl kardinální omyl!

Oni jeden bez druhého snad ani nemohou být!

Nedávno jsem však byl silně zdecimovaný a moje ego utrpělo pěknou šlupku. Z mojí vinou nepovedeného a prohraného zápasu. Jak ponižující pro dosavadní „hvězdu“ (mne!), při zápasech dosud nejlepší, najednou totálně selhat! Prostě „Čulibrk“ (nejhorší výkon v družstvu) jak Brno!

Mrzelo mne to moc, hlavně proto, že jsme hráli proti soupeři, kterému jsem trochu nabubřele chtěl ukázat, že jsem opět na scéně a stejně dobrý, jako za časů dávné slávy. Cítil jsem se zahanbený, omluvy ze mne jen pršely a při obvyklém rozboru zápasu jsem čekal zaslouženou tvrdou kritiku.

Ale nic takového! Plácali mne dobrácky po zádech, utěšovali, že se nic neděje, dostali jsme „nářez“.

No, a co?! Ale v očích měli takové drobné jiskřivé plamínky: „Taky na tebe došlo, frajere!“

Pochopil jsem… Večer doma, a když jsem byl sám. Zatopil jsem v krbu, otevřel dobré červené a při pohledu do plápolajících polen se mi hlavou honily myšlenky. Podobné, jako o té nesmrtelnosti ve výše zmíněném mottu. Hodnotil jsem, přehodnocoval a mnohé se mi vybavilo v jiném významu.

Především fakt, jak velké mám štěstí. Jsem jedním z nejmladších a jsem relativně zdráv.

Vždyť pro kolik dědků z našeho manšaftu je každý zápas zápasem se sebou samým! Mnozí prožívají moje dnešní ojedinělé trauma skoro pokaždé! Ale oni hrdinně předstírají zdraví, pohodu a bojují nejen s navždy ztracenou slávou, ale i s ochabující výkonností, s vytrácející se fyzičkou (koule váží "pouhých" 2,8 kg) a především s neúprosným stářím. Kolena, záda a vím já co ještě, ztrácejí ohebnost, každý pohyb bývá tvrdě trestán bolestmi, ale to vše přemáhají a z každého výkonu se radují jako děti. Vždyť jim na okamžik vrací blednoucí sebedůvěru…

Jak vidím, musím se ještě hodně učit… Klasik by to asi vyjádřil větou: Díky, že jsem spadl ze stromu!

Takže, senioři! Nesedět doma, nelkat nad bolístkami,  snažit se překonat ty zatraceně nepříjemné  „vedlejší účinky“ stárnutí a hlavně - ve všem a vždy hledat alespoň špetku pozitivního!

Zdravím a přeji hezký den.                                                    Váš Jiří