„Komunisti jsou nezničitelní“…

Poltické téma. Výjimečně, protože už jsem na ně alergický. Nebaví mne už diskutovat o nedávné minulosti či o současných problémech naší země. S kamarády ani s někým jiným. U přátel předpokládám, že jsou na tom podobně, že máme stejné pocity. Žel, není tomu tak vždycky. V tréninkovém kolektivu totiž máme tvrdého „rudého“. V šedesátém osmém roce byl důstojníkem československé armády, který vychutnával vymoženosti socializmu a dnes otravuje ovzduší svým nevykořitelným „tmářstvím“.

Proč to zmiňuji a porušuji tak svůj odpor k tématům zavánějícím politikou?

Protože jsem frustrován jeho řečmi a kritikou současného dění a vlastně všeho v naší zemi.

Všechno - rozkradený, v potravinách žereme jedy ze Západu (odkud jinak, že?), sladíme hnusným cukrem, nejvýnosnější a nejlepší fabriky - zavřený (pracoval v Kolbence ČKD), dovážená zelenina – fujtajblovej nehodnotnej odpad! Atd. atd. Samozřejmě končívá obligátní větou - „zlatí komunisti!“… Jo, ti kdyby se vrátili, to by hned byly jiný (staré) pořádky!  

Je srpen, od roku 1968 a od „bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy“ uběhlo 45 let…

 Vzpomínali jsme při sklence dobrého moku na tehdejší nebývalou nádhernou jednotu a statečné vzepětí národa, i jak rychle vzalo za své. Já  „nostalgoval“ nad smutným faktem, že jen málo mladých lidí „osmašedesátý“ zajímá a mnozí ani netuší, o co tehdy šlo.  A v tu chvíli zareagoval náš „politruk“! Ovšem, že opět zabodoval bláboly! A když se jej kolega zeptal, proč tedy coby český důstojník nebránil naši suverenitu, jen cosi, čemu naštěstí nebylo rozumět, nesrozumitelně mrmlal.

„Už jsi zapomněl, že k sehnání nebylo skoro nic, a když, tak se musely vystát nekonečný fronty?! A co zboží jen pro „vyvolený“, tak zvaný „podpultovky“?!“ přisadil jsem si a „vybalil“ jeden z dávných vtipů na téma fronty.

„Na co se tady stojí, prosím vás?“ „To netuším, ale určitě vím, že to doma nemám“.

Chtěl jsem koupit chladničku. „Přidou nám jen tři kousky“, šveholil kulaťoučký šéf. „No, možná bych vás mohl napsat do pořadí…“ (přeloženo: když cvakneš úplatek) „Kolo? Jo, ty přijdou (značka Ukrajina - katasrofální šmejd), zeptejte se za čtrnáct dní…"

Dogmatika jsem “neutloukl“ ani pádnými argumenty a zase „pěl svoji písničku“: „Uzeniny a buřty?! Vždyť do toho melou snad i myši!“ 

 „Od tebe to sedí! Za komančů byly buřty jen jedny, nikdo netušil co v nich je a raději se na to ani neptal!“ kontruji.

A pak to přišlo! „Politrucký“ kolega vykřikoval, že melu nesmysly a dokonce jsem „kecal“, že se za komunistů nemuselo pracovat. Zapomněl, kde žije a nařkl mne z OPORTUNIZMU!!! (Tuší dnes ještě někdo Co to vůbec je?!)

Možná jsem to řekl, ale jinak. Zařazení do pracovního procesu bylo povinností mužů i žen a běda tomu, kdo se vzepřel!  Jenže nebylo málo těch, kteří pracovní aktivity jen předstírali. Kdo toto umění dobře ovládal a navíc vlastnil „rudou knížečku“, měl „lehy“ a šanci získat lukrativní „flek nahoře“.

„Práci měl každý!“ Tak dnes komunističtí pohrobci nazývají umělou zaměstnanost.

Padla otázka na naše současné zdravotnictví.  „Hrůza!“ děl „rudoch“. Bouřlivé debaty se zúčastnila i naše zdravotní sestra Irenka, která se před několika dny vrátila z Anglie, kde asistovala při porodu své dcery. A tak jsem se zeptal na její zkušenost.

„Zlaté české zdravotnictví!“ zněla odpověď. To už politrukovi ujely nervy docela.

„A to ste zapomněli, že za komunistů bylo bezvadný a hlavně zadarmo?! A dnes musíme všechno draze platit!“

Adrenalin se zvedl i těm, kteří dosud jen poklidně poslouchali.

„Co to blábolíš za blbiny!? Zadarmo?! To jo, ale co? Hrstka nejlevnějších a nekvalitních léků nebo dokonce jen placebo! Ty dobré se pro nemocné pašovaly z „odporného Západu“ nebo se za ně u příslušného lékaře platily nehrázné sumy! Měli jsme kvalitní zdravotnictví, to ano, ale pro koho?!  Pro vyvolené! SANOPS = Státní sanatorium pro nomenklaturní kádry a jejich rodinné příslušníky v Praze!“

Bolševický oponent, po několika „dvojkách“ červeného a tudíž už v „rauši“, se právě dostával do nebezpečné ráže, a tak jsem se pokusil situaci zklidnit.

Zeptal jsem se přítomných – většinou seniorů - v kterém období se měli lépe. A reakce? Do jednoho konstatovali, že navzdory všem nedostatkům se vlastně nikdy neměli lépe než dnes!

Jasně, že jsme člena a zarputilého voliče komunistů nepřesvědčili a že se svými kecy nedá pokoj nikdy, ale v této chvíli zmlkl a vztekle koukal jako péro z gauče.

Byl jsem přesvědčen, že generace těchto lidí časem pochopí, že není možné vrátit jejich milované „staré dobré pořádky“, ale mýlil jsem se, bohužel. Dvacet čtyři let nestačí, tak kolik??

Politrukovi je 83 let, jemu podobných je o málo méně, těší se (díky tak opovrhovanému zdravotnictví) výbornému zdraví. Nezávidím, ale trochu mne děsí, že někteří dokáží svými bludy „nakazit“ generaci svých dětí a dokonce i vnoučat.

Pana prezidenta Havla jsem si nesmírně vážil a napsal jsem o něm několik blogů. Samozřejmě, že nebyl dokonalý (a kdo je?), ale dnes jsem přesvědčen, že se dopustil jedné fatální chyby. Měl hned po „sametce“ prosadit zákaz KSČ. Atmosféra byla příznivá a my bychom dnes byli ušetřeni posedávání  a blábolů jejich členů (s názory podobným mého spoluhráče) v parlamentu. Již několik volebních období vyvolávají jen nestabilní, patové a nic neřešící situace a jejich návrhy čpí komunistickou rétorikou – „rozděl a panuj“. Já vůbec nepamatuji (možná mě připomenete), že by za dvacet let permanentní opozice (zatím…) někdy navrhly něco, co by nás posunulo dopředu. Vlastně umí: „Kupředu levá, zpátky ni krok…“

Jejich řeči o demokratičnosti a přeměně jsou mlácení prázdné slámy, a my těmto dogmatickým individuím zajišťujeme příjemný, skvěle placený a bezstarostný život od jednoho volebního období k dalšímu.

Stejně tomu bude i letos, kdy se jim „zadařilo“. Nevěřím, že uspějí. Nejsme přece národem hloupých ovcí a většina z nás neutrpěla ztrátu paměti. Nebo ano?

Hodně mých blogových kolegů, píše na stejné nebo podobné téma a varuje. A to je dobře.

Jsem optimista a cítím stejně jako Ivan Mládek, jehož slova jsem citoval v závěru svého minulého článku.

 Jsem šťastný, že jsem se dožil demokracie. Když jsme v Unii a v NATO a komunisti nemají za zády sovětské tanky, tak Česku nic nehrozí. Kapitalismus je jedinou životaschopnou alternativou (i když mi moc sympatický není).

 Končím Ovidiem: Toho kdo chce jít, osud vede, toho kdo nechce, vleče.

 Nenechme se vléci…

 Hezké dny přeji.                        Váš Jiří