"Kde ty starý zase lítaj?!"

 Kolem okna koupelny u vchodu do Edenu - mihotání podezřelých stínů! Ukryt v hloubí místnosti, čekám. A ejhle! Pod vstupní stříškou se něco děje! Zbytky větviček, mechové chomáčky, suchá travička a další „stavební materiál“ rozhozený na dlažbě, signalizují, že se tady horečnatě staví. Že by…? Bez stavebního povolení majitele?! No, toto! Nezbývá, než se pasovat na pouhopouhý stavební dozor a dle metody slavných dokumentaristů, zahajuji časosběrnou akci.

Podezřelý klid. Přílety a odlety nestačím ani registrovat. Nevadí, už je jisté, že se zde zahřívá nový život. Těším se a „sběrný“ foťák je neustále ve stavu „nabito“.

Zhruba po čtrnácti dnech velké rušno kolem „porodnice“. Že by už?! Nakukovat netřeba, pískot a štěbetání jasně hlásí, že se rodinka rozmnožila, jsme tedy na „novorozeneckém“ a jupí… jsme rodina!

Frekvence příletů a odletů jako na frankfurtském letišti. Potlačuji zvědavost, abych nerušil, případně něco nezpackal.  Přes okno, nepozorován, tedy přísně tajně, „nasekám“ pár foteček. Koho? No, přece rodičů s proviantem! Není sice ze supermarketu, ale ten je stejně většinou nezdravý, takže červíci. A už se v zobáčcích rodičů pěkně kroutí.

Například taťka...

Nebo mamka...

Nevydržel jsem, a když „rodiče“ nečíhali poblíž a zase si frnkli za nákupem, nakouknu. Černé klubko, samý černý chomáček… Víc nešlo stihnout, vrcholně vynervovaní rodiče už se třepotali na plotě a mým směrem signalizovali: „Vypadni, drzej vetřelče!“

„Nojo, abyste se nezbláznili!“ brblám a poslušně lezu dolů.

Večer horečnatě listuji v katalogu ptactva a snažím se vyšpiónovat „rasu“ svých „podnájemníků“.  To jakože bych případně na prkýnko, kterým jsem jistil jejich bejvák před pádem, přilípl vizitku (viz druhý obrázek). Porovnávám svoje fotky se stránkami, ale pátrání je nad moje síly i znalosti. Je snad chyba v katalogu nebo v mém foťáku?!

Kolik tam vlastně asi těch drobečků je, vrtá mi hlavou. Spočítat nelze. Neuběhne chvíle, aby se nevrtěli a nepřeskupovali. Jsou tři!  Nebo čtyři? Jistě! Soustřeďuji se tedy na počítání hladových zobáčků v jednom kuse vyčuhujících z hnízda a čekajících na zdravou výživu. Pro další případnou fotodokumentaci přirazím poblíž svůj budoucí stativ - štafle.

Halasání „dětiček“ - den ode dne silnější… Rosteme!

A tak jsem sebral odvahu, veškerý svůj foto-um, mírný zoom a blejskám o stošest. 

A mám vás miláčkové!!

Cože?! Že bych se tak fatálně pletl?!  Kouká na mne PĚT párů očí, PĚT zobáčků!!!

Paterčata!  No, tohle!   V tak krátkém čase a už druhá v naší republice!?

Nevěříte? Tak tady jsou v plné sestavě a v plné kráse.

Tři kluci, dvě holky!  Jak jsem to poznal? No, kluci byli vždycky při přidělování gáblíku o notný kus vpředu…

Dnes přifrčím do Edenu za rodinkou. Ticho…  Ani pípnutí.

Lezu na štafle, strkám nos do její rezidence. Je docela opuštěná a mně je trochu smutno. Sakumpingl celá moje nová famílie si klidně odfrčela!

Jen tak, bez ohlášení, bez rozloučení!?

A byli se mnou jen tak krátce…

No, dobře, chápu.  Tak se mi za rok vrať, rodinko!

 Hezký den přeji.               Váš "ornitolog" Jiří

PS: Vážení, dodatečným zkoumáním jsem zjistil, že závěrečná fotečka paterčat obsahuje v pozadí i jednoho z hlídajících rodičů!! Nádhera...