Jak jsem (si) začal pískat…

Nechybí vám v titulku něco? Že by ono ozávorkované si? Nepatří tam. Nezačal jsem si pískat či si výskat radostí, ale proti mé vůli. Když je vám něco vnuceno, zaujmete většinou odmítavé stanovisko, neřku-li odpor. Zaujal jsem, ale bylo mi to prd platný. Pískal jsem o stošest. Začal kolem mne kroužit pan Tinnitus. Že toho člověka neznáte? Dokonce ani nemáte ponětí? Já už vím. A věřte, že některá poznání nejsou fakt dobrá.

Jak jsme se seznámily? Tak nějak nestandardně – při standardním poslechu mého každodenního oblíbeného společníka.

Pročítám příspěvky a články na netu a najednou zaregistruji zvuky, připomínající špatně naladěnou stanici. Ladícím kolečkem posunuji na obě strany – žádná změna.

Kmitočet poměrně vysoký, skoro se mi zdá, že se vracím do mladých let, kdy jsem poslouchal módní hifi z vlastnoručně postaveného zesilovače a gramofonu. Tam byl tento kmitočet dostupný pouze fandům „plného“ rozsahu hudby a hlavně dobře slyšícím. Věkem toto spektrum bylo ořezáváno a tak nám „hifistům“ zbyla jen vzpomínka typu „jak bylo dávno“.

Že by se mi na stará kolena renovoval sluch? Bezva, ale nejsem netopýr a ultrazvuk nepotřebuji. Pištění mění pouze intenzitu, ale neustává. Ruší, nejsem schopen se soustředit na nějaké myšlenky.

Usedám k chytrému panu Googlovi a zadávám „pískání v hlavě“. Studuji nespočet diskuzí, odborných vyjádření a zírám jak rejžák na posledním schodě – jsem abonentem na nemoc, odborně nazývanou tinnitus. Ze spektra rad, při jejichž pročítání je „moje“ budoucí nemoc poněkud v autu ( „hifinu“ nevnímám), se dozvídám řadu postřehů, receptů, bojovných rad, dokonce názvů léků. Úsměvné se zdají pokusy o „přepití“. Fajn, ale závěr většiny diskutujících, když někteří s touto „muzikou“ žijí i desítky let, končí – nejde vyléčit, naučte se s tím žít. Fertig! Hotovo! Diskutující rovněž neopomněli zdůraznit problémy s večerním usínáním. Hm, to jsem zvědav zda mezi ně budu patřit. Vůbec, usnul jsem jak mimino. Možná náhoda z vyčerpání, uvidíme dále.

Ráno ticho. Že by planý poplach? Celý den se pozoruji a čekám. Nic. Večer usínám při tichém poslechu svého radiobudíčku. Ráno pohoda, oblékám se a… v hlavě bigbít! Ve víru všedních starostí na ten odporný pískot často zapomenu, ale když si sednu k nějakému čtení, poslouchám běžnou hladinu rozhlasu, silně mne to rozptyluje. Mám se s tím naučit žít? 

Ne, nevěřím (zatím). Všechno, teda skoro všechno, musí jít léčit. Našel jsem bezva odborný článek lékařky, která se „šelestářům“ věnuje už 20 let. Musí se nejdříve najít příčina. Hledám. Vysoký krevní tlak (mám), problémy krční páteře (možná), degenerativní změny na páteři(asi začínají), ateroskleróza cév (nevím), psychické problémy… tak dost. Přeci si nebudu dělat diagnózu sám. Změřím si tlak a… Hrůůza.

Zajdu zítra ke svému lékařskému andělovi.

Dnes, když dopisuji tento článeček, pan Tinnitus chrápe a neotravuje. Nasadím si sluchátka a pustím mu nějaké palby z oblíbeného "Blues Jam In Chicago". Pokud se naštve, jako odveta dobrý, žejó!

Hezké dny přeji.                Jiří

PS: Pro zájemce doporučuji moudré vysvětlení od výše zmiňované odbornice.