Dochvilnost je vlastností králů…

A zvláště u mé osoby. Podle mě si můžou ve Švýcarsku řídit hodinky. Já vím nadsázka, tak dobrá. Jenom občas seřizovat. Ale znáte tu o mistru tesařovi? Tak jsem se řádně mistrovsky „utnul“ a mé sebevědomí kleslo do značně nízkých hodnot. Proč? Posuďte…

Jsem na netu správcem třídy. Když mi do mobilu přišla od organizátora srazů zpráva o konání setkání maturantů SPŠS (strojní průmyslovky) po 45 letech, automaticky jsem ji jaksi mimoděk ( spíše bezmyšlenkovitě) přepsal na nástěnku třídy. Bude dále důležité, protože jsem si do mysli (a kalendáře) zapsal datum srazu 17. září. Divné, v úterý, ale co? Má to být neformální setkání (dle sms) tak i datum je neformální, že? Fixace holt zůstala…

Den „D“- sraz. Pojedu z mého edenu dříve, zajedu na trénink, poté domů a vzhůru na spolužáky. Doma se „načančám“, upravím své šediny, dokonce na sebe „šplouchnu“ kosmetiku Diesel, zkontroluji připravenost fotoaparátu. V trafice zakoupím dva lístky na MHD(druhý pro „příště“), nastupuji a slastně vychutnávám jízdu. Jezdím tímto prostředkem minimálně. Jednak je, na můj vkus, drahý a ve Varech se dá všude dojít po svých. Hlavně nemusím řešit problém s parkováním. Přirovnal bych jejich tvar k nudli kolem říčky Teplé.

Na správné zastávce vystupuji. Je sice deset minut po zahájení srazu (v  17,00), ale co? Nejsem organizátor a tak moje zásada dochvilnosti není zpochybněna.

Vstupuji do známé karlovarské restaurace „Evropák“. Zrak těká po prostoru, ve kterém bych měl objevit nějaké povědomé ksichty. Nikdo. Je toto možné? Že bych zde byl první? To se mi ještě nestalo – první na srazu! Klikání mých očí si všimla servírka. „Hledáte někoho, pane?“ „Slečno nebo paní, hledám nějaké spolužáky ze srazu. Z průmyslovky“ dodávám.

„Žádný sraz zde není rezervován“ zašveholí. „Ale počkejte, podívám se do rezervační knihy“. Nakukuji také. Měla pravdu, nic. „Víte, je to možné. Bylo to sdělení, že sraz je jaksi neformálně neoficiální, respektive kdo dojde bude vítán“ zachraňuji situaci.

„Jasně, rozumím. Dejte si pivečko a počkejte“. Dal jsem si. Pomalu dopíjím a registruji drobný neklid.  Jsou to pitomci, svolají setkání a ani noha.

„Nedáte si ještě jedno“ profesionálně nabízí slečna servírka. „Děkuji, nedám, nikdo se neobjevil, zaplatím“. Na zpětné cestě domů (druhý lístek byl bingo), se ve mně mísí řada pocitů. Vesměs negativních. Já se jak blbec projíždím autobusem, těším se jak budu „vítán“ a… Počkejte až přijdu domů!! Nástěnka třídy to jistí. Otvírám notebook, vstupuji do třídy a chystám „bandurskou“.

„Dělat si srandu je lidské , ale co je moc, to je příliš, pane organizátore. Blbý datum, nikdo nepřišel, dokonce ani ty. Nechápu. Dlužíš mi cesťák, jedno pivo a příště už nepřijdu a…“

Zrak mi sklouzl níže na mé avízo srazu.  Cituji: Vážení, obdržel jsem od "mistra" (organizátora) sms, kde svolává nějaký pokec spolužáků. Předávám: 12 října (sobota) od 17,00 v Evropáku. Nevím jak je to důstojně zajištěno rezervací a pod. Nechám na svolavateli. Já se budu snažit přijít, už jsem si zanesl do diáře.

Připadám si jako ten král. „Odvolávám co jsem slíbil a slibuji, co jsem odvolal“. Důstojně zajištěno, a diář, chicht…  To jsem si „důstojně“ naběhl. Mažu rozepsané štkaní a servilně připisuji novou zprávu:

Vážení spolužáci, 12. října (v sobotu) určitě přijdu.    Váš správce.

Hlavně ať nečtou tento článek. Mohl bych se vymlouvat na mnoho informací, počínající sklerózu, ale spíše končím výkřikem:

Šiš, sedmnáctého září jsem přišel a vono to je fakt až v říjnu - zabíít!!

 Hezké dny bez zmatků přeji.                        Váš Jiří.