Docela jiné vánoce…

Není zrovna mým zvykem zaobírat se minulostí, ještě méně časem adventu a už vůbec ne Vánocemi. Ale pak jsem se přece jen „vrátil“. Ke Štědrému večeru 2001… Měl takové zvláštní kouzlo a zůstane jednou z mých nejkrásnějších vzpomínek. Příběh je trochu delší, ale padal mi jaksi samovolně ze srdce a zkracováním by mnohé ztratil.

Rok nezačal nijak skvěle, moje narozeniny a pak už žádná sláva. Rozvod…

Děti dospělé, bývalá manželka s novým partnerem, dcera jinde, v podnájmu, syn se mnou.

Následovalo období, kdy část mne metamorfovala v „domácí paní“. Studium velkého umění – vaření, prostě nesmělé pokusy a omyly chlapa, který si ještě před nedávnem uměl sotva uvařit čaj. V nové situaci a hlavně v kuchtění jsem však brzy našel zalíbení. Shromažďoval jsem a ukládal jsem si recepty žen a jejich zajímavé speciality. Z časopisů pro ženy jsem si zase vystříhával osvědčené recepty známých osobností a pořídil jsem si i kalendář „Česká kuchyně“. Co týden, to nový nápad.

Experimenty samozřejmě dlouho nevycházely, ale díky hladu, mlsnému jazyku a lásce k chutné a pestré kuchyni, jsem vytrval. Nejednou jsem se dokonce zapojil do dámských debat a hrál si na znalce:  „Milé dámy, víte, já dávám máslovou jíšku až po orestování…“ A tak, když jsem jednou machroval, že vařím současně na třech hořácích sporáku, jejich údiv neznal mezí.

Vánoce. V té době zdaleka ne taková bombastická masáž supermarketů jako dnes. Ex manželka neměla námitky, aby je syn Jirka trávil se mnou. Spiš jsem měl pocit, že byla ráda.

A tak jsem začal s přípravou na „svůj“ první Štědrý večer.

V poněkud jiné roli, v jiné konstelaci, komplikované zaměstnáním v nepřetržitém dvanácti hodinovém provozu.

A aby toho nebylo málo, dostal jsem nápad, který mi vzápětí nepřipadal dobrý, ale stalo se: Pozval jsem bratra žijícího dost osamoceně na Moravě.

Tedy to bude dílo! Dárky, vánoční úklid a všechno, co Vánoce obnáší! To nezvládnu!

Ale co, nějak to dopadne!

Začnu pečením cukroví. Pečením!? Jak nadnesené! Snad pomocným kuchtíčkem.

Přizvána „pekařka“, která zvládá čtyři druhy z dvojitých dávek!

Naučil jsem se ten správný grif s vyklepáváním cukroví z formiček (pracny), kokosky mačkám přes strojek, žmoulám rohlíčky, vykrajuji hvězdičky, prasátka, hříbečky, atd., atd. Lepím je do páru, nakonec vše nacpu do krabic. Cukroví prý musí zrát, poučuje paní cukrářka.

Úklid. Uf!

Lezu po oknech, vysazuji je, vláčím po pokoji, myji, leštím, peru záclony, vyndávám ze skříňky sklo, opět umývám, leštím. Nechci, aby sluníčko později odhalilo moji nedokonalost. Luxuji jako o život, běhám po nákupech s vědomím, že jsem odpovědný za všechna vyřčená, nevyřčená i nesmyslná přání.

Dárky! Potřebné, praktické i zbytečné.

A Štědrý den na dosah…

V předvečer vyzvedávám na nádraží bratra. Na uvolnění mírného napětí testujeme obligátní dárek z Moravy –„ tekuté švestky“. Po půllitrovce se jen zaprášilo (Jaroslav je trošku škot).

Štědrovečerní ráno. Syn s bráchou ještě v kanafasu, sem tam v pyžamu zvědavě nakukují do kuchyně. Postní den, k snídani jenom tradiční vánočka.

„A mazejte zdobit stromeček! Nezapomeňte na vázy s větvičkami jehličí!“ velím.

Ale tak jednoduché to není.

„Kde jsou háčky? A kde řetězy? Jak máme ty ozdoby navazovat?“

Ach jo, to jsem rovnou mohl zdobit sám!

Kuchařka rozevřena na stole, zástěrka navléknutá, rozjíždím sporák. Na jedné plotýnce bublá rybí polévka, na druhé brambory na salát, na třetí zelenina, na čtvrté restuji základ na zelňačku.

Jaroslav se mou nezvyklou činností skvěle baví a natáčí video „Kuchař“. Komentuje, chválí vůni linoucí se od sporáku, nakukuje do hrnců.

Poledne. Nabízím zelňačku, pánům šmakuje, až jim za ušima naskakují boule.

Dodělávám salát, rybí polévku, krájím a restuji kostičky z rohlíků.

Za okny poletují drobné sněhové vločky.

Navrhuji procházku lázeňskými lesy, bratr obdivuje moji kameru.

Vracíme se, chlapi upadnou v nečinnost, zkouší vyškemrat televizní program. Marně. Jsem přesvědčený, že je to zlozvyk narušující krásnou atmosféru Štědrého večera. Z rádia se linou koledy, moudrá povídání, přání. Nakonec se nechávám obměkčit, povoluji CD a gramofon.

Připravuji kapra, zdobím mísu s jednohubkami a chlebíčky. Chystám porcelánový servis po mamince, dekoruji ovoce, cukroví.

„Kafééé…!“ probere mužské z letargie.

„Hele, nesahejte na to cukroví a bacha na ubrus!  Vánoční mám jen tenhle. A pomozte mi s přípravou! Na to nádobí pozor, má už odslouženejch sedmdesát let! Jak to pokládáte ty příbory?!“

Vánoční stůl – nádhera podle mých představ. Symbolicky prostírám i pro naši maminku. Chlapi, i když s reptáním, se na můj povel, „hází“ do gala. Odhazuji zástěrku, dělám totéž.

Svíčky na svícnu zazáří, otevírám červeného Merlota, servíruji kouřící rybí polévku s osmahlým pečivem.

Jaroslav si nedá pokoj a zase žongluje s kamerou. Nejsem u stolu nejstarší, ale zato přirozená autorita, „máma“ večera, a tak se ujímám proslovu a poděkování.

Přípitek a Štědrovečerní večeře může začít.

„Pozor, v kameře je slyšet mlaskání!“ Obrovský ohlas, uvolnění, smích.

No, a tak jsem pocítil na vlastní kůži, jak v ten večer bývá našim utahaným ženám…

Ale ten pocit štěstí a radosti za okamžiky stmelené rodiny!

I únava mizí.

Zvoneček cinká, ženeme se k zářícímu stromečku.

Bratr jakoby žasne a  neodpustí si říkanku: „Hej ty Štědrý večere, Ježíšek Ti…“

Jiří rozděluje dárky. Nejčastěji padá jeho jméno. Je nejmladší, tedy hvězda večera. Bratr jásá nad bačkorami, sadou ponožek, flaškou tuzemáku a nad několika slipy. Hned si je zkouší, a tentokrát pro změnu držím já v ruce kameru. Dokument: Jarda – manekýn.

Rozbalování nebere konce. Ne, že by bylo dárků přehnaně, ale vychutnáváme krásné okamžiky.

Unaven, ale spokojen, sleduji šťastné kluky.

A když nám Jan Jakub Ryba hrál Českou mši vánoční, bylo nám fajn.

Chuťovky, chlebíčky, dobré vínko, povídání. Večer neuvěřitelně rychle ubíhal a blížící se půlnoc mu dodávala kapku tajemna.

Seděli jsme s bratrem v kuchyni, vzpomínali na maminku, která už čtyři roky na nás koukala z obláčků, na sestru v Německu, na naše nepovedené vztahy.

Když tak zpětně vzpomínám, uvědomuji si, že Jaroslav zmínil nějaké problémy s trávením.

Kdybych tak tehdy tušil!!

Ve vzpomínce uvízla Jaroslavova věta:

„Víš, co Ti řeknu, Jirko? Tak krásnej Štědrej večer jsem ještě nezažil! Díky za něj, brácho!“.

Jaroslav jinak moc chválit neuměl.

Ač uondán celodenním kolotočem, pocítil jsem nevýslovné štěstí.

Když jsem na druhý svátek vánoční vyprovázel Jaroslava k taxíku, neměl jsem nejmenší tušení, že je smrtelně nemocný.

Byly to moje jediné krásné Vánoce v novém stavu. A první a poslední naše společné.

Moji poslední SMSku  zachytil už jen navždy umlklý mobil:

„Bráško, já vím, že sis do nebe mobil nevzal, ale kdyby přece, chci ti ještě říct, že na Tebe budu vzpomínat s láskou…“

Zdravím a přeji hezké adventní dny.                 Váš Jiří

PS: Omlouvám se, pokud je text závěru trochu rozmazaný. Za slzy se nestydím…