Dobré ráno, Česko…

Sobotní televizní program. Zklamán „upadám“ do postele po 22 hodině. Relativně svěží se probouzím a juknu na radiobudík – „páátá odbila“… Automaticky mačkám startovací tlačítko. Obvyklý nedělní ranní rituál. Tak kdo bude dneska přednášet na mé Vysoké seniorské?

Z přijímače se line příjemný hlas moderátorky tříhodinového bloku Dobré ráno Česko: „Studio nemá okna, tak neuvidím to, co Vy vážení posluchači s přibývajícím časem. Sedím tu tedy sama, se svou fantazií, svými myšlenkami, pocity a představami. Jediným spojením s Vámi je toto malé studio a Váš přijímač“.

Tápu, nepoznávám. Jako permanentní posluchač Dvojky skoro všechny moderátory znám. Po hudebním předělu se prostě představila – Zuzana Maléřová. Ta známá paní spisovatelka? Nebo jmenovkyně?

Porušuji pravidla rituálu, otevírám notebook a zapínám studiové kamery. K mikrofonu promlouvá hezká dlouhovlasá paní (v brýlích na čtení - nejsem si jist). Paní Zuzana Maléřová – spisovatelka.

Láskyplně čte své výběry příběhů. Vyznání  hercům a zpěvačkám kteří prošli jejím životem. Ještě nikdy jsem neslyšel tak hezké a citlivé vyprávění  o Libušce Geprtové, Jitce Zelenkové a Marušce Rottrové.  Zejména o posledně jmenované. Vyprávění, které bych vytesal. O umění odejit na vrcholu slávy. Životní příběh Madam Soul, prost jakéhokoli bulvárního náhledu.

Když vypráví o rodině, občas mám slzičku v oku? Dvacetileté manželství, cituji z jejích rozhovorů: „Naplněné hodnotným, hlubokým vztahem“. Mladší syn Jeroným řečený Jery hraje fotbal. A celá rodina s ním. A Jeryho spoluhráči a kamarádi bývají v bytě častými hosty.

Neopomene přidat další historky s maminkou nebo dcerkou Alžbětou. Ze všech cítím obrovskou lásku, cit a odpovědnost. Mým tělem probíhá krásné souznění a tichá přející závist.

Strávil jsem s paní moderátorkou tři hodiny. V nějakém jejím rozhovoru jsem četl, nepřesně cituji: „ Každé dojetí je snad radost“. Mohu potvrdit.

Jelikož tento pořad nebyl uložen do rozhlasového archivu, tápu ve své stárnoucí paměti, zda jsem na něco nezapomněl.

Aha… vzpomínám si. Poděkoval jsem moderátorce do studia mailem. Prostým, jednoduchým:

„Poslouchám Vás od brzké hodiny ranní. Už jsem si párkrát musel otírat oči. Ač jsem chlap, nestydím se“. Děkuji Vám. Jiří.

Když jsem kolem dopoledne kontroloval korespondenci, s úžasem čtu odpověď na ranní mail.

Cituji:   Milý pane Jiří, děkuju vám za společně prožitý čas, i za to, že vám mé vyprávění stálo za napsání. Buďte si jistý, že pokud budu rozhlasem zase o Dobré jitro požádána, budu vysílat i s pěkným vědomím, že posloucháte. Přeju dobré, zdravé dny.

Vaše Zuzana Maléřová

Milá paní Zuzano, napsal jsem tuto blogovou vzpomínku spontánně. Chtěl jsem, možná nemotorně, vyjádřit  pocity, které mi z Vašeho nádherného vyprávění zůstaly hluboko v srdci.

Děkuji Vám podruhé.

Přepisuji z tiráže Dvojky rozhlasu o moderátorce: Plně naplňuje slova jejího oblíbeného dramatika Felixe Mitterera: „Někdo si očividně myslí, že se nesmíte lidí dotknout, že všechno musí procházet jen hlavou. Jenomže na co potom máme své city, na co si je máme šetřit?“

Zdravím a přeji hezký den.                                           Váš Jiří

Obrázek jsem si dovolil použít z představení její poslední knihy...