Co dům dal i vzal...

Před několika dny jsem si řekl, že není dobré zakrnět. Jinými slovy, že je načase, jít s dobou, což momentálně znamená podlehnout kuchařské mánií a souvisejícím činnostem. V posledních letech se stala jakýmsi druhem celonárodního

 Mám pár přátel, kteří recepty novodobého matadora kuchyně Láďu - houževnatě napodobují a řídí se jeho radami. To už mi fakt připadá ujetý. Přesto, že tady mentoruji a kritizuji, byl jeden, kde jsem při náhodné kontrole, nepřepnul – Deník Dity P. Vaření jsem měl jako kulisu, spíše mne zaujala půvabná moderátorka Dita a její krásná nespisovná čeština.

 Vařím rád a s láskou. Ne, to není protimluv, fakt mi moje výtvory chutnají, respektive musí… Je jasné, že si „podstrojuji“ jenom to, co mi chutná. A občas musím šlápnout na brzdu, neboť se snadno tímto stylem můžete dostat do kategorie otesánků.

 Zásada ekonomiky mé domácnosti? Nejlepší a nejúspornější mrazák přece mají v každé prodejně, takže tím mým malým se většinou prohání vítr nebo z něj při troše námahy vyhrabu nějaký polotovar.  Těmi bývám zásoben, ale ne na déle, než na dva tři dny.

V den „V“ (vaření), kouknu do „zmrzlé skříňky“, vzápětí mám vyndáno a zhruba i jasno. Důležité jsou ingredience a těch mívám zásobu. Další probíhá dle zaběhnutého rituálu. Poslouchám oblíbenou stanici a tvořím, což znamená, že kuchtím a experimentuji.  Čas od času bývají moje kulinářské výrobky hodné vyznamenání, takže i slavný kuchař Láďa by při jejich požívání zezelenal závistí. Moje jídla jsou většinou rychlá a jednoduchá. Tak například „Uhlířské špagety“. Neznáte? Prozradím a myslím, že jednodušší jídlo snad nemůže být.

Do nádoby kotlíkového typu rozklepneme vejce (množství dle chuti, hladu i kapse), přidáme rozetřený česnek. Uvařené špagety, ze kterých se ještě kouří, rychle přemístíme do kotlíku s vejci, promícháme a je to. Taky jsem z počátku nevěřil, ale vajíčka se horkými špagetami opravdu uvaří.  Co k tomu navrch, už je na vaši fantazii. Já přidávám ostrý kečup, sýr nebo mladou cibulku.

Jelikož jsem singl, někdy neodhadnu množství a mňamka určená pouze na jeden den se nepodaří. Řeším klasicky. Naporcuji do potravinových dóz a uložím do ledničky. Pokud to s množstvím hodně přeženu (např. zelňačka), zamrazím a ono se to alespoň správně rozleží.

Nejsem sice ještě zralý na vydání Kuchařky slavné jako je ta, kterou napsala Magdalena Dobromila Rettigová, ale co není, může být, ne?

 Nedávno jsem potkal Kolomaznici a testoval jsem.

„Hele, Ančo (byl jsem právě naměkko), co tvoří dneska tvoje plotna?“ Čekal jsem, že NIC, ale překvapila.

„Zadělávaný dršťky!!“ „Co?“ předstírám nedoslýchavost na získání půdy pod nohama.

„Jó, dršťky, znám! Nic moc.“ vykřikuji, ale o čem mluví, nemám tušení a kontruji:

„Já vařím kuře na zelí a anglický slanině!“ „Jo jo, znám, nemusím!“ konstatovala s grácií.

Prostě při našich diskuzích a vychloubání jde jen o legraci, jinak o nic, i když trumfovačky někdy gradují do absurdity.

„Teda, víš, že mě už ty vobyčejný žvance nudí, ale kde pořád shánět žraločí ploutve a podobný laskominky, no řekni?!“

„Jasně, vím! Nedávno jsem marinovala kraba – mňam, to byla lahůdka!  A v lanýžový vomáčce! Tos směl vokoštovat, fakt skvělý!“ blafovala vymyšleným.

Pchá…, jako bych nevěděl, jak to u ní chodí a že maximálně vyvaří kus flákoty z regálu, protože ji v den „exhumace“ prodávají skoro zadarmo.    

Ale tentokrát byla dáma v ráži.

„Poslouchej, chutná ti to sůši? Teda já nevím, co je na něm lidi viděj, dyť je to syrový maso z ryb bůhví vodkaď!“ „Myslíš sushi?“ machruji a opravuji.

 „Už jsem to několikrát dělal a bylo to moc dobrý,“ kecám, ale stejně nemám šanci.

 „A co koprovka? Neříkej, že tu nemusíš, protože tu musí milovat každej! Dám ti recept, chceš? Je tak skvělej, že na ni ulovíš každýho chlapa a dokonce už se ho pak ani nezbavíš!“

Nezájem, myšlenkami už je nejspíš v hospodě u dědků a její „zelené“. Její škoda.

Takže v případě zájmu - jen pro vás, milý čtenáři!

Nemusím zdůrazňovat, že základem omáčky je kopr, samozřejmě nejlépe čerstvý, ráno natrhaný. Zamražený z loňska sice funguje, ale efekt je o kapku nižší. Začínám mlékem a během zahřívání do něho nalámu kousky …“  

A fuj! Už v té mánii lítám! Pro dnešek dost nebo ze mne bude další televizní Láďa… Recept rád dodám, ale pouze v případě enormního zájmu.

Jen ještě nakonec - mám v zásobě „rodinné zlato“ – maminčinu zelňačku! Střežím ji jako oko v hlavě, ale jestli máte zájem a vážné důvody pro její konzumaci, čímž mám na mysli střevní problémy, jsem ochoten z medicínského hlediska, ze známosti a z dobrého srdce případnou diskuzi glosovat receptem.

Ujišťuji, že na mne zelňačka funguje skvěle. Ale pozor!! 

Vzdechy, úlevné výkřiky, skřeky a následný podezřelý rachot z budoáru lásky a pohody, by mohl u sousedů vzbudit zdání, že vás přepadli lupiči a právě došlo k bitce…

 Hezké a úsměvné dny přeji.                    Jiří