Bydlím s robotem…

Zbytečnost. Další „krám“ do domácnosti. K čemu to potřebuješ? Odrážel  jsem myšlenku, vážil argumenty, bloudil po webu, tajně porovnával recenze. V obchodě trápil prodavače zákeřnými dotazy. A pak se to stalo… Zatracená akce, zatracená sleva. No, nekupte to, když je to skoro zadarmo? Podlehl jsem. Rozbil jsem prasátko a přivezl si ho slavnostně domů. Zachránce a hlídač mojí nedokonalosti. Budeme parťáci? Uvidíme.

Přijímací pohovor: Krabice jak stavebnice „Merkur“. Vybaluji dílečky, kolečka, ovladače, virtuální věže, štětečky a… ejhle návod. Nasadím druhé oči a zahloubám se do studia.

Nakrmit. Poprvé naplno a dále dle libosti. Bez nějakého efektu zmenšení žaludku. Dokonce zjišťuji, že když mu nedám najíst, nacpe si „břicho“ sám. Vyndávám „krmítko“ a udělám mu stabilní místo poblíž zásuvky. Mačkám tlačítko „Jdi se najíst“. Zavrčí, otočí se a neomylně zamíří k misce, přicvakne se, zapiští a začne blikat. Schopen prý až tři hodiny.

No, nevím. Zdá se mi, že to přehání. Tři hodiny se krmí a jeden a půl předstírá práci. Studuji „pracovní“ knížku. Lokální, automatický úklid, hubení roztočů a… Cože? To si můžu naplánovat každý den kdy se bude „venčit“? A ještě při tom udělá kontrolní úklid? To až řeknu Kolomaznici, bude mít vztek. Její jezevčík při venčení udělá maximálně jedno hovínko.

Než mu dám důvěru, musím si ho prověřit. Usazuji se s kafíčkem, juknu na kontrolní čas, na jeho „obličeji“ (displeji) mačkám „makej“. Automaticky a do posledních sil!

Zavrčí, v jeho řeči jsem pochopil „joo“, a začne sondovat terén. Dopředu, vlevo, nazad, otočit o 90 stupňů, zpět. Pozoruji jak „očuchává“ kouty, projíždí kolem nábytku, zajede pod skříň, odstrčí si kytku, krouží takový zvláštní tanec. Nojóó, předvádí se, napadá mne. Úplně jsem zapomněl na kafe a čučím jak puk. Má takový zvláštní systém. Šikovnej, myslím si opatrně v duchu.  Přechválil jsem.

Najednou začne „pištět“ jak prase před první ránou. Ve vočích: porucha 02!! Vrhnu se na itinerář: problém s volností. Kouknu mu pod „sukně“ a vytáčím zamotané třásně koberce. Zavrní cosi jako „dííík“ a pokračuje.

Kafíčko vypito, odnáším hrnek. „Vříísk“!! Co je zase tohle? Porucha 01!! – plný břicho. Cože? Tak brzo? To vypadá, že je zde bor… pardon, jako nepořádek? Podívám se. Hmm, nekecá chlapec... Zmáčknu kapsu a vyprazdňuji. A ta hrůza na průdušnici. Totálně ucpaná. Slušná kupka svinstva, konstatuji.

Hele, kamaráde, seš čistej tak pokračujem, jasný? A už si nevymýšlej a dej pokoj. Dal. Ne na dlouho. Zastavil se, deset pípnutí - hlad! Znalecky čekám co bude. Teď se ukaž „blamáž“. Točení, hledání „misky“, pohybuje se pomalu, asi je utahaný.  Ke svému „krmítku“ na konci pokoje se však doplazí. Píská, bliká, zjevně Óda na odvedenou práci. Tři hodiny klid.

Šuchotám v kuchyni, na nového člena rodiny jsem docela zapomněl. Cosi pípá. Mobil!? Kdepak! Aha, můj nový společník, vzpomínám si. Ale on si vymýšlí a maká sám! Zas ty pitomý třásně. Já je snad budu muset přelepit páskou. Hmm… blbý, schovávám je pod hranu koberce a basta.

A nakonec, mám nápad. Zavřu tě do ložnice. Tam třásně nejsou, nemáš kam zmizet a kontrolně uděláš inspekci… Beru ho za ucho jako uličníka a přenáším. Přes zavřené dveře dám pokyn. Tlumené vrnění... maká!

„Vřeštění“ z ložnice: 01. To fakt už kecá! Vždyť tam chodím jenom spát? Nekecal, zmetek jeden. „Peřiny práší kamaráde“, sděluje kamarádka. „Větráš? Jasně. A ty žiješ ve vzduchoprázdnu? Jóó prach je pěkný svinstvo“. Měla pravdu.

Vyprazdňuji a hrozím: "Zkus ještě pípnout". Zkusil. Za hodinu a zase desetkrát. Dveře zavřené. "Próóč", hučí zlobně? Votrava, mumlám si, když ho za uši nesu k misce.

A tu ložnici doděláš!! Jasný?

"Jo, jo, nelehké je soužítí s robotem. Vždyť on se chová jako sekýrující baba! Snad si na sebe zvykneme“ brblu pod vousy, ale pak se zastydím.

„No, víš, není to tak docela pravda. Neprudíš zbytečnými řečmi, pracuješ za pochybnou stravu a soudě  dle tvého vrnění a tanečků  – asi i rád. Nejsi v odborech, nebudeš tedy ani chtít zvýšit plat. Občas ti přeleštím kukadla ( taky nemůžu koukat, když mám ulepený brejle), pofoukám bolístky a je to. Konec konců, jsi skvělej pomocník, takže už na tebe nebudu křičet. Slibuji!

Kamaráde, ale máš jednu výhodu. Nebo nevýhodu? Takový červený kolečko. Když ho zmáčknu a podržím, „vygumuji“ ti mozek. A ty se, chudáku, pak  musíš všechno znova učit! Uznávám, že jsi ale dost rychlej žák.

My, lidičky, takové tlačítko, bohudík, nemáme. Tedy já o žádném nevím.

Víš, život lidí je vlastně nikdy nekončící „ošahávání“! Ale je to správně a někdy i docela fajn!

Zdravím a přeji hezký den.                      Váš Jiří