Budeme se také loučit...?

Stáří má mnoho podob. O jedné je moje vyprávění... Sesterská láska… Láska, která se dá těžko definovat, ale poznamenala můj budoucí náhled na krásné podoby stáří...   

Vyprávění je krapítko delší a bylo psáno pro blog.idnes. Protože jsem jej označil jako soukromý (bez nároku na karmu), četlo jej málo lidí, vesměs moji pravidelní čtenáři. Nabízím proto Vám, milí sykomoráci a pokud vydržíte, děkuji. Doufám, že čtení mých životních mouder a vzpomínek nebude pro Vás promarněný čas. 

Když jsem se objevil na tomto světě (1946), žila už maminčina sestra, moje teta Julie v Anglii. Z vyprávění vím, že se zamilovala a provdala za důstojníka britské armády, který byl tehdy na dovolené v jejím a maminčině rodišti. V Evropě se schylovalo ke 2. světové válce a teta toto období i celou válku prožívala již jako občanka Spojeného království.

Sourozenecký kontakt mojí maminky se omezoval na písemnou korespondenci. Ta byla neskutečně pravidelná a dodnes vzpomínám, jak se mamka na Julčina psaníčka těšila. A bylo opravdu na co. Teta měla drobné písmo, psala hustě a vždy mnoho stránek. Díky této korespondenci si prakticky neustále oživovala rodný jazyk a musím obdivně konstatovat, když mě mamka dávala číst, s minimem pravopisných chyb. Vybavuje se mi její omluva při níže popsané návštěvě: "Víš Jirku, musíš omluvit mou českou řeč, já už myslím anglicky". Zbytečně, mluvila krásně, žvatlavě, srozumitelně. 

Po Únoru 1948 jiný, než písemný kontakt s příbuznými, prakticky neexistoval.

Nevím, jak se mamce povedlo získat výjezdní vízum do Západního Německa, ale na její setkání se sestrou, kterou neviděla 25 let, nezapomenu. Byl jsem tehdy jedenáctiletý cvrček a mamku jsem doprovázel. Poprvé v životě jsem jel za hranice vlasti, což byla velká událost.
Ale proč zrovna tam?
Protože tetin manžel „sloužil“, jako důstojník spojenecké posádky britské armády v Düsseldorfu. Tyto posádky měly vlastní bytové komplexy, obchodní centra, školy i zábavní podniky. Prostě anglická čtvrť se vším všudy, jen v cizím městě. Zažít zcela jiný svět, ten “kapitalistický“, anglické Vánoce s oslňujícím dárkem (pravý tank na baterie!), to byl vpravdě nezapomenutelný zážitek a to nemluvím o přetažení délky pobytu o celé dva týdny. To by bylo na jiný a hodně dlouhý článek.

Mnohem později, už v dospělosti, jsem samozřejmě příbuzné v „západní zóně“ nesměl zapírat a musel jsem je uvádět ve spoustě různých dotazníků. Příbuzní „venku“ však v minulém režimu nebyly zrovna klíčem k  výhodám…

Zážitek z „ciziny“ byl po půl roce na nějakou dobu zastíněn smutnou událostí.  V květnu 1957 tragicky zemřel můj otec, maminka ovdověla (45 let) a zůstala do konce svého života sama a se třemi dětmi.

Starší sourozenci se později rozprchli do „světa“ a já, maminčin „podolek“, jsem se jí snažil ulehčit těžký život. Tatínka jsem nahradit nemohl, ale myslím, že jsem jí byl velkou životní oporou.

Léta ubíhala, mamka se s tetou už v tehdejším Československu několikrát setkala a nemohu tvrdit, že to pro tetu byly zrovna levné návštěvy. Komunistický režim uměl tento druh turistiky dobře zneužít k získání potřebných deviz. Teta si s ohledem na svůj věk brávala sebou i svoje dcery, moje sestřenky Anne a Kay.

O cestě do Londýna mohla maminka samozřejmě jen snít. Její láska k sestře však byla jednoho dne odměněna pozváním do Londýna! Letecky a včetně uhrazení všech cestovních i jiných nákladů! Finanční záležitost zmiňuji proto, že máma byla neskutečně skromná a z pozvání se vším všudy byla tak trochu v šoku. Teta Julka ji vozila po příbuzných, byly dokonce i ve Skotsku, prostě paráda.

Z cesty za „velkou louží“ se vrátila úplně jiná maminka. 

Omládlá o deset let, svěží, opálená, plná energie, dojmů, neskutečných zážitků a především nesmírně šťastná… Na nezapomenutelnou cestu a návštěvu u sestry ráda často vzpomínala a vždy měla v očích kromě slzičky takové nádherně zářivé světélko.

 Naposledy se obě sestry setkaly v roce 1986. Krásný zážitek zůstal i pro mne nevymazatelnou vzpomínkou.

V září výše uvedeného roku přiletěla čtyřiasedmdesátiletá dáma do své vlasti, dle jejich slov, naposledy. Projevila přání navštívit rodný dům na Slovensku, kamarádky z dětství, hrob rodičů, školu a přála si, aby mamka jela s ní… Jenže ta se na tak dlouhou cestu zdravotně necítila a já ji podezřívám, že odmítla především z úsporných důvodů.

Smysl tetiny návštěvy, maminčino odmítnutí a pohled na hromádku neštěstí, ve kterou se teta pomalu měnila, způsobil, že jsem si vzal týden dovolené a vyrazili jsme  na Slovensko v mém zánovním Renaultu 8.

Takže synovec - garde.

Cesta pestře zbarvenou podzimní krajinou a za slunečného počasí příjemně ubíhala a teta nešetřila obdivnými komentáři. Očividně pookřála a byla šťastná, a tak jsem se pomalu zbavoval pocitu, že promarním týden dovolené. 

Po dvoudenní pauze na Moravě u mé skvělé švagrové, u které teta v minulosti několikrát pobývala i s oběma dcerami, jsme pokračovali do Nového Města nad Váhom, navštívit kamarádku ze školních let, se kterou nikdy nepřerušila písemný styk. Dojemné setkání, příjemná pohostinnost, silný zážitek z večerního setkání s dalšími a já, ač v podstatě střízlivý ateista, jsem si z úst duchovního rád vyslechl zajímavý, ale trochu tajný výklad bible. Proč?

 Díky komunistickém režimu navštěvovali duchovní své ovečky tajně a na objednání. Večer nás hostitelka trochu zaskočila, když nám oznámila, že pro nedostatek místa musíme s tetou spát ve starožitné manželské posteli!! A šlo o zážitek, který neměl chybu!

Dodnes vidím tetičku, jak poletuje ve flanelové noční košili (v pokoji těsně nad nulou!), s vlasy vmotanými do papírových natáček a s omluvným výrazem načechrává obrovské venkovské duchny těžké jako cent, pod kterými hledat spáče byla záležitost skoro detektivní.  

A pak loučení, slzy a cesta k rodnému domu ve Staré Ture. Jelikož mám z dětství v paměti několik jeho návštěv, cestu jsem nezapomněl a domek jsem hravě objevil. (Z finančních důvodů maminka domek prodala.) Nebyl již z původních lepenicových cihel, ale pozemek nezaměníte, že? A okolí stále stejné – dlouhá alej ovocných stromů končící u staré stodoly.

Štěkající vlčák přivolal paní středních let. Když jsem udal důvod naší návštěvy a představil svoji malou „anglickou“ společnici hovořící slovensky (teta byla velmi malého vzrůstu), ochotně nás pozvala dál.

Na stole domácí bábovka, skvělý horký čaj, vyptávání a vyprávění a srdečné povídání jako by nikdy nemělo vzít konec. Těžko popsat radost zářící v tetiných očích a to jsem ještě netušil kolik dalších překvapení zažiji. Julka projevila přání navštívit školu, ve které se učila číst a psát.

Nesměle klepu na dveře ředitelny. Otevřela šarmantní dáma – paní ředitelka.

Poté, co jsem jí sdělil důvod návštěvy a tetino přání vrátit se na chvíli do minulosti, vypuklo srdečné potřásání rukou a vítání s „bývalou žákyňkou“, v této chvíli od ní nejméně o 30 let starší…

Ve sborovně nás představila učitelskému sboru, ve třídách neváhala přerušit výuku slovy: „Milí žáci, naši školu poctila vzácná návštěva z Anglie, která zde před šedesáti lety absolvovala vstup do života. Můžete se ji na něco zeptat, ráda vám odpoví, rodnou řeč nezapomněla“.

Pomalu jsem si už připadal jako zajímavý exotický exemplář, ale měl jsem radost z tetina dojetí, z dotazů, které kladla nesměle (příběh se odehrává v období normalizace) a došlo i na překlad z češtiny.

Když jsme odcházeli a loučili se, teta na chodbě zpozorněla a zírala na podlahu. Zatahala mne za rukáv a děla skoro bez dechu:

„Jirku, koukni! Oni tady mají pořád ty stejný dlaždičky!“

Kolemjdoucí kantor to potvrdil – dlažba byla skutečně originální, něco málo z původního stoletého objektu školy. Paní ředitelku i jejího kolegu teta šokovala nejen výbornou pamětí, ale zajímavými a krásnými vzpomínkami.

Nabitý program pomalu končil hledáním hrobu rodičů. Dotazováním u správce jsme na místním hřbitově našli jen jeho pravděpodobné místo. Hřbitov během doby prodělal několik změn, o hrob desítky let nikdo nepečoval, a tak jsme symbolicky jen položili kytičku na kopeček trávy s kamenným křížkem. 

I tento drobný a vlastně neúspěšný pokus, komentovala teta s povděkem. Byla celoživotní cestovatelkou a každý dojem byl pro její krásnou duši přínosem.

Cesta zpět vedla opět přes Moravu, u sestřenky v Hluku jsme se však nezastavili, protože další zastávka u mé švagrové byla prostě nutnost“, a tak nakonec - nebýt limitován dny dovolené, nevím, nevím…

Týden utekl jako voda, pak už jen cesta na letiště. Při loučení mi teta řekla slova, která mne hřejí po celý život, rezonují v hlavě, naskakuje mi husí kůže a snažím se potlačit slzy, které se té drahé bytosti při loučení hrnuly z očí:

  „Víš Jirku, to co jsi pro mne udělal, by neudělal ani vlastní syn. A mně je tak moc líto, že nemůžu víc, než  Ti z celého srdce poděkovat…“

 Když žena něco tuší, je mnohem blíže pravdě, než když muž něco s určitostí ví. 

Teta Julie tušila, rok poté odešla tam, odkud není návratu…

 *Věnováno sestřenkám Kay a Anne, Londýn*

 Hezké dny přeji.                            Jiří