Ach jóó, opět ti odboráři!

O odborářích jsem si myslel všechno možné, i když je po celý život považuji za nesmyslnou organizaci. Vrcholem manipulace s lidmi, podle mého názoru, byla manifestaci síly železničářů pod vedením kejklíře Duška. Odborovým bossem, který se navíc znemožnil výroky o homosexuálech ve vládě. Nic horšího jsem od odborů nečekal. Mýlil jsem se. Železničáři jsou příštipkáři proti kolegům v bílých pláštích! Zastavením vlaků vznikne dle délky protestu více či méně obrovská hospodářská ztráta. Lidé si zorganizují jiný způsob dopravy do zaměstnání, zanadávají si a život jde dál.

Odboráři ve zdravotnictví (vůbec jsem netušil, že naši lékaři tuto organizaci potřebují), resp. lékaři, tedy „elita“národa, jsou však mistři v rozdělení národa.

Nenapadlo mě, že je to tak jednoduché.

Zdraví, politika a počasí jsou vděčným a věčným tématem v naší zemi. Jak se zdá, rozumí mu každý.

Lékaři jsou profesní skupinou, která nemá klasické pracovní prostředí jako většina z nás, tedy osm hodin a padla. Laikům je tedy jejich specifikum cizí.

Coby budoucí pacient (dáno „kvalifikací“ seniora) tedy o jejich akci přemýšlím se smíšenými pocity.

Zažil jsem komunistické zdravotnictví. Jako většina národa, sice v mediální i jiné izolaci, avšak s nejlepším, relativně i nejhumánnějším zdravotnickým systémem na světě. Teď prožívám současné zdravotnictví. Obdivuji, porovnávám a jsem spokojen.

Mediální válka, rozpoutaná skupinou odborářů kolem další kejklířské figurky, pana Engela, a podpořená prezidentskou celebritou ČLK, je však odpornou devalvací vztahů. Vztahů současných a budoucích pacientů vůči „panům doktorům“.

Proč se nás, zdravotní odboráři, snažíte znepřátelit?!

Po dvacetileté anabázi ministrů našeho zdraví máme v křesle pána, který se snaží spustit reformu zdravotnictví. Systém, který se už chová jako nenasytný bumbrlíček. Je prošpikovaný korupcí, lobingem, úplatky a nesmyslným plýtváním.

Nemá to lehké a je paradoxem, že sociálně demokratičtí hejtmani, kteří se dostali k funkcím za proslulých 30 kaček, náhle zjišťují, že mají konečně co dělat, tedy něco užitečného. Pomáhat organizovat odpor proti akci „Děkujeme, odcházíme“? Evidentně jim to však nejde.

Tím, že se přiřadili k protestujícím odborářům a lékařům, splnili opoziční roli. A tento pocit si demagogicky vychutnávají. Strašením a šířením poplašných prohlášení. Jenže tvrdá realita je na dosah a povykující hejtmani s šibalskými ohníčky v očích si začínají uvědomovat, že jsou zodpovědní za systém v krajích.

A tady končí legrace i politikaření.

Obdivuji politiky, kteří z mnohého nemají zrovna radost, ale dokážou to lidem sdělit s grácií a s klidem. Jako pan Schwarzenberg a pan Heger.

Mám rád svoji obvodní lékařku. Navzdory faktu, že mne poslední dobou zahrnuje jednou diagnózou za druhou. Za prvé jde o „kočku“, tedy krásnou babu, což je už samo o sobě odzbrojující.  Nejvíc ve chvíli, když mi sděluje nepříjemnou diagnózu, ale tónem i slovy, která skoro pohladí:

„Mám o Vás strach, pane Jiří!“

No, co dodat, že? Jenže s nepříjemnými až děsivými problémy mám sám strachu víc než dost, a tak se nespokojím s jejími informacemi a (jako skoro každý) hledám další na netu a sonduji. I když mne otázka pálila na jazyku, nenašel jsem odvahu zeptat se „mojí“ doktorky, zdali také „děkuje a odchází“… Počkám, březen nedaleko.

Avšak co když odejde? Jak mi bude chybět její lidský přístup, jak mne to bude mrzet!

Ale co s tím, já pouhý nedůležitý pacient, nadělám?

Zdravím a přeji hezký den.                              Váš Jiří