Z pražské kavárny (2)

Mám rád hovory zaslechnuté v kavárně. Příběhy  z pražské kavárny jsou někdy jako sám život. A život je mýdlová bublina.

Kavárnička je zalitá odpoledním sluncem letního dne.
Je prázdná. Pouze u stolku u jediného velkého okna sedí dvě stařenky. Jejich tichý hovor se chvěje v prostoru a žena za pultem znuděně listuje v nějakém časopise.

Kamarádky od dětství. Život uplynul tak rychle! Obě ho prožily podobně, v každodenních drobných radostech a starostech. Manžel a děti.
 

Mohlo být všechno jinak? Květuška malovala obrázky. Jednou přišel pan učitel a promlouval k rodičům. Měla by zkusit akademii. Byl také takový letní den, jako dnes. Nástěnné hodiny lhostejně tikaly. Tatínek nevěděl, maminka vrtěla hlavou.
Na zkoušky šla, ale nevzali ji. Vůbec se neozvali.

                                                                    ***

Boženka míchá kávu a řekne: „A víš, že tě tenkrát na tu akademii přijali?“
Květuška jakoby neslyšela, dívá se z okna a mlčí.
Boženka náhle cítí potřebu dávné kamarádce nějak ublížit. Neví proč, ale nemůže si pomoct. Ach to ego! Informace, kterou v sobě celý život zadržovala, dnes už nemá žádnou cenu. Přesto pokračuje: „Jenže tvoje maminka měla strach, že by ses nevdala, že by ses na té akademii spustila. Tak ti to tehdy zatajila. Řekla to jen mojí mamince.“

Boženka se dívá do Květuščiny tváře s netrpělivou dychtivostí.
Květuška vzpomene na Lotovu ženu a řekne tiše, ale důrazně:
„Je jenom přítomnost.“

Pozn.: Pokud snad někomu interiér kavárny na obrázku připomněl obraz "Sunlight in a cafeteria" od Edwarda Hoppera, tak se nemýlí. Byl mi inspirací.