Ten, kdo včas bitvu vzdává

Největším uměním bojovníka je včas bitvu vzdát a zachránit co se dá. On totiž život a jeho skutečný smysl je mnohem víc, než jakési hodnoty vynalezené lidským rozumem, který se tak často mýlí.

Ačkoli ta stará paní není domovnicí, ví o tom činžáku na břehu Rokytky a jeho obyvatelích všechno.
„Ološtínskej?“ v té zbytečné otázce zazní lehce pohrdlivý tón. „To musíte přes dvůr k té kůlně u řeky. Tam ho najdete.“
Pan Kirsch má dojem, že ještě zaslechl tichý dovětek „toho blázna“. Ale možná to byl jen vítr, který právě zvířil prach ulice. Projde temnou chodbou a ocitne se na rozlehlém dvoře. Zpoza kůlny, ke které se blíží, jsou slyšet údery kožených rukavic a úsečné pokyny (džeb-džeb-rait-aprkat-rait-lefthůk-rait).

„Pan Oloszczynski?“ osloví pan Kirsch muže v klobouku.
„Správně,“ zní odpověď.
„Vy jste trenérem Pépi Karadžose,“ je to spíš konstatování, než otázka.
„Zase správně...“
„Já jsem Kirsch ze sportovní rubriky Svobodného Slova a budu psát o zápase Karadžos – Böhm,“ řekne pan Kirsch.
„Dobře vám tak,“ odtuší pan Oloszczynski a obrátí se na pořízka, který sype údery do koženého pytle: „A ty už toho nech, Franto, stejně to dnes za nic nestojí. Přijď zase ve středu.“ Pořízek odloží rukavice a setře pot z čela.
***
Pan Kirsch si pak pečlivě zapisuje trenérova slova. Za půl hodiny, kterou mu je pan Oloszczynski ochotný věnovat, má materiál pro předzápasový rozhovor pohromadě.
***
V den zápasu je Lucerna nabitá. Pan Kirsch sedí v novinářské lóži a nervózně hryže tužku.
***
V pátém kole se už nebohý Pépi nedokáže bránit soupeřově převaze. Po sérii úderů se se zdá být dezorientovaný a opírá se o provazy (Neměl by to rozhodčí skončit?, napadne pana Kirsche).

Soupeři zbývá zasadit poslední ránu. Možná to bude opravdu ta úplně poslední. Ale jak to někdy bývá, něco se stane. Něco nečekaného, něco mezi nebem a zemí. Ten druhý totiž zaváhá. Na kratičký okamžik, na kterém někdy může záviset lidský život, zaváhá a nevyšle ten rozhodující úder. A v tu chvíli pan Oloszczynski hodí do ringu ručník.
***
Za pár dní pan Kirsch opět navštíví dvůr domu u Rokytky. Koryto říčky se v těch místech zužuje, takže šumění rychle proudící vody naplňuje prostor. Pan Oloszczynski sedí na lavičce a v ruce drží láhev piva, kterou pozvedne panu Kirschovi v ústrety. V trávě před ním se tentokrát prochází jenom párek kachen.

Pan Kirsch se posadí vedle něho a pozoruje jejich kolébání.
„Ty se maj nejlíp,“ řekne a zdá se, že pan Oloszczynski přikývne.
Pan Kirsch přemýšlí, jak zavést řeč na zápas. Kdyby to byl zápas vítězný, bylo by to snadné – mohl by mu třeba pogratulovat, ale takhle?
„Tak co Pépi Karadžos, už je v pořádku?“ zeptá se nakonec.
Pan Oloszczynski přikývne a po dlouhé, předlouhé chvíli mlčení pokračuje:
„Víte, Kirschi, boj, soupeření a porovnávání se, to nejsou v zásadě dobré věci. I když to nízké v nás se jimi opájí. A to říkám jako někdo, kdo se tím – řekněme – živí. Když už na to přistoupíte, musíte vědět, kdy se vzdát a zachránit co se dá. Někdy i život. To je pravé umění bojovníka.
Když jsem byl ve Francii, motal jsem se kolem toho slavného boxera Marcela Cerdana, který byl také milencem Edith Piaf. Ale to asi zrovna vám vykládat nemusím, že? (pan Kirsch se usměje a přikývne).
Tak ten mi jednou řekl: ‚Le plus dur c'est de savoir quand abandonner, mon ami‘. To znamená, že to nejtěžší je vědět, kdy se vzdát. A měl pravdu. Pro naše nízké já je to těžké, protože to považuje za selhání, ponížení a tak. Jenže život, Kirschi, a jeho skutečný smysl je mnohem důležitější, než jakési hodnoty, vynalezené lidským rozumem, který se ostatně tak často mýlí.“
Pan Oloszczynski se odmlčí a zaposlouchá se do šumění řeky...