Ten den, kterého se tak báli a na který se usilovně snažili nemyslet, přeci jen přišel. V posledních týdnech byli jako lidé, kteří se bezstarostně vystavují slunečním paprskům a přitom všude kolem je již zataženo černými mraky.
Pouze nad nimi je ještě kousek modrého nebe, který se stále zmenšuje.
Tři týdny se neuvidí! Tři nekonečné týdny.
Ona bude s rodinou na chatě. Bude se tvářit, jakoby nic. Bude plnit své povinnosti.
On bude sám ve svém bytě, bude se toulat městem. Samota, osamění, bolestná prázdnota.
A čekání na dopis, který nepřichází. Každý den vychází naproti doručovateli. Ale starý pán vrtí hlavou, ne, nic pro něho nemá.
Donekonečna poslouchá píseň Purple haze. To je jeho píseň. Co je ten nachový opar? Tahle věta je o něm: “Nevím, zda jsem šťastný, nebo se trápím“.
Už tolik let to neví. Nebo snad ví?
***
Dopis přišel, když už ho nečekal. Toho dne ani nešel pošťákovi naproti.
Musí ven, do parku. V prázdném pokoji ho číst nebude.
Usedá na lavičku a chvíli pozoruje spoře oděnou zahradnici, zalévající květiny.
Čekal tak dlouho a teď už nespěchá. Hraje si s obálkou a opatrně ji rozlepuje, jakoby ji chtěl znovu použít.
Pomalu vyjímá dopis. V koruně stromů se honí sýkorky.
„Ukradla jsem si chvilku a píšu Ti…“ začíná dopis.
To ne! Zasténá jakýsi vnitřní hlas. Zavírá oči a nechá klesnout ruku s dopisem až papír zašustí o písek pod lavičkou.
Zdá se, že ta léta napínaná struna dnes praskla.
„Ukradla jsem si chvilku“ opakuje si, jakoby až nyní pochopil poselství těch slov. Přitom je nenapsala poprvé. Jistě, je ten úplně poslední. Musí si krást chvilku, kterou by mohla využít k něčemu lepšímu, aby mu napsala pár řádků.
„Tak to nedělej!“ vykřikne, až se babička, podřimující na vedlejší lavičce polekaně otočí.
Nemá to cenu a nikdy nemělo. Jak jsem byl bláhový!
Ne, nejsem šťastný, ale trápím se!
Nechává na sebe působit tuto pravdu a přijímá ji. Má pocit, jako by se na sebe díval odněkud zvenčí. Shůry. Nezávidí si, spíš cítí lítost sám nad sebou.
Náhle má však pocit, že ta nachová mlha z jeho mozku odplouvá a bolestná prázdnota, kterou ještě před chvílí pociťoval se naplňuje radostí. Radostí z toho, že je, že existuje.
Z lavičky vstává jiný člověk, než na ni usedl.
***
Sličná zahradnice upravuje záhon půdokryvných růží, které obrůstají jakousi mohylu. Růže jsou purpurové.
Mohylu mé nešťastné lásky, napadlo ho bez lítosti. Skoro se té představě usmál.
Dívka teď kropí růže vysokým proudem vody, ve kterém slunce vytváří duhu.
Přistoupí blíž. Dívka přestane kropit a usmívá se.
"Jak se jmenují ty růže?" zeptá se.
"Tady je to napsané" ukazuje dívka na malou cedulku na dně záhonu..
