James T. Brown, bývalý projektový manažer NASA, napsal ve své knize „The Handbook of Program Management“ zajímavou větu: “Jakožto zákazník nechci vidět, jak bylo mé jídlo připraveno, nýbrž si na něm chci pochutnat“.
Byl jsem na koncertě. Hráli i dvě skladby, mému srdci nejbližší: „Symfonické Fantazie“ Bohuslava Martinů a „Tarase Bulbu“ od Leoše Janáčka.
Před koncem třetí fantazie se orchestr náhle vytratí a vynoří se sólo dechového kvinteta. Úchvatné! Uvítal jsem přestávku, která následovala, abych se mohl „přeorientovat“ na závěrečnou Janáčkovu skladbu. Zašel jsem ještě na toaletu, kde jsem bezděky vyslechl konverzaci dvou členů orchestru – hornisty a violisty
Hornista: “Cos říkal tomu fotbalu včera?“
Violista: „Holomajzna“
Hornista: „To jo, vole… my hrajem líp, ha - ha… No nic, eštěže je ten Janák krátkej, to se aspoň dostaneme brzo domů“
Violista: „To je fakt, vole… Už se vidím v posteli…“
To jsem asi neměl slyšet…
Finále Tarase Bulby je naprosto geniální, vrcholný Janáček. Ale mně se do mysli stále pletla ta „holomajzna“ a to „eštěže je ten Janák krátkej…“
***
Vypravili jsme se s naším nejmladším, Florianem, na půlnoční.
„Cześć!“ vítá nás Otec Wojciech ve dveřích kostela. „To jsem rád, že jsi taky tady. Že mě nenecháte samotného jenom s těmi jednoročáky!“ směje se. Tím myslí ty, kteří přijdou do kostela jenom jednou za rok, právě většinou na půlnoční. Nebo na bělosobotní vigilii.
„A vidím mlodego, to je dobře“ zdraví se s Florkem. „A kde máš ženu?“
„To víš, na ní je to pozdě“ směju se a rozhlížím se kolem sebe.
„Aha“ pochopí Wojciech, „Mistrz je už nahoře na kůru“. „Mistrz“ je u něho můj bratr, který hraje v orchestru na violoncello. Bude se hrát, jak jinak, „Rybovka“.
Mše byla krásná. Otec Wojciech v kázání připomněl hlavní symboly Vánoc - nejhlubší tmu v přírodě i v lidských duších, betlémské světlo a zrození Krista v nás. Takové pojetí je mi blízké.
A zase jsme před kostelem. Florek kouká do mobilu, jako obvykle. Čekáme na bráchu, abychom mu popřáli klidné svátky. Návštěvníci mše už jsou pryč a vycházejí muzikanti a zpěváci.
Jako poslední bratr s bílým pouzdrem na svůj objemný nástroj a Otec Wojciech.
„Krásné kázání, kamaráde“ povídám. Wojciech se usmívá. Zdravíme se s bratrem.
Otec Wojciech si rovná hudebníky do řady a nakonec zvedne ruce nad hlavu a rozjařeně zavelí: „A jde se chlastááát!“
Průvod se dá do pohybu a mizí ve tmě. Nakonec už mezi stromy září jen to bílé violoncello…
Možná jsme neměli na bratra čekat…
Ale ne. Vždyť právě tohle je krásné. Zdánlivě vážné, velké chvíle se převrací v nevážné, obyčejné, malé. A všechno je jedna velká, krásná hra. Bůh s těmi, co ji (a sebe) berou smrtelně vážně…
***
Klidné Vánoce všem!
