Na rozhraní Prahy 6 a 7, nedaleko místa, kde bydlím, nedávno pojmenovali jednu do té doby bezejmennou pěšinku v parku.
Při té příležitosti jsem si vzpomněl na svou dávnou zábavu, kdy jsem dával jména lesním cestám, na kterých jsem venčil pejska. Bylo mi nějakých –náct, tak ty názvy odpovídaly mým tehdejším zálibám a idolům.
Takže jsem se procházel po „Bulváru Jimi Hendrixe“ nebo jsem poseděl na „Náměstí Johna Lennona“ a tak.
Myslel jsem, že už jsem z toho „vyrostl“. Ale mýlil jsem se.
Docela nedávno jsem v oboře Hvězda narazil ne takovou zapomenutou cestu. Moc lidí po ní nechodí a není ji ani snadné nalézt. Byl krásný, slunný den, pozdní odpoledne, ale na cestě bylo přítmí a příjemný chládek. Občas přelétla můra nebo čmelák...
A tu jsem jaksi samovolně, aniž bych tomu chtěl, řekl nahlas: „Jaroslav Vrchlický“. Nic víc. Od té doby je to pro mě „Promenáda Jaroslava Vrchlického“.
Pojďte! Já vás zvu. Jaroslavovými verši...
***
Ty staré stromy, ty znáš tady všecky,
vždyť hlídaly tvé hry, tvůj úsměv dětský…
(Jaroslav Vrchlický: Poutí k Eldoradu)
***
Tak úzká byla, že dva motýli
jen těsně letět mohli vedle sebe…
(Jaroslav Vrchlický: Poutí k Eldoradu)
***
Kdys lesem šel jsem, šerý byl a tmavý.
Své borovice ukláněly hlavy
pod větví dechem, znělo to a vřelo,
jak srdce země by se pod ním chvělo.
(Jaroslav Vrchlický: Kytky aster)
***
Než kořen stromu se jak hádě skrčí,
než stíny začnou míhati se v smrčí…
(Jaroslav Vrchlický: Čarovná zahrada)
***
Je šerá chvíle v klenbě starých stromů,
kdy vráží netopýr v šer tmavých snětí,
kdy stáda líným krokem táhnou domů,
kdy v postýlkách svých usínají děti.
(Jaroslav Vrchlický: Dni a noci)
***
***
Komentář Nikol a Fabiána
Nikol a Fabián jsou dva mladí lidé, řekněme studenti obchodní akademie.
Fabián řekl: "WTF. Ten chlap se zbláznil! Vrchlickej, to už je snad past, ne?"
Nikol řekla: "Až ty dostaneš rozum..."
