Až se vrátím, tak vás všechny postřílím
Můj pradědeček se jmenoval Ignác. Tedy, psáno Ignaz, protože byl Němec. Já totiž pocházím ze Sudet. Povoláním byl řezník a musela s ním být legrace. Aspoň mně se to tak zdálo. On totiž nezřízeně pil. Se svoji ženou, mojí prababičkou, měl čtyři dcery. Nejmladší se jmenovala Loizi a to byla moje babička. Nejstarší byla teta Stázi.
***
Když jsem byl malý, musela mi babička znovu a znovu vyprávět tyto dvě veselé příhody. Ty jsem miloval.
(Tak kterýpak je vlastně ten Ignác?)
***
Bylo před Velikonocemi a prababičku přijela navštívit její sestra z Jaroměře.
„Kde máš Ignáce?“ zeptala se, když s úlevou zjistila, že není doma.
„Ále – nacvičují na pašijové hry,“ odvětila prababička.
„A kde to nacvičují?“
„V hospodě, kde jinde,“ zněla odpověď.
„Aha. A copak tam Ignác bude hrát?“ chtěla vědět sestra.
„Jidáše, co jinýho.“ řekla prababička.
***
Jednou přišel Ignác, jako obvykle, domů v podroušeném stavu. Chvíli nadával a kopal do nábytku a nakonec řekl: „Až se vrátím, tak vás všechny postřílím!“ Načež odešel do hospody a zamkl za sebou dveře.
Stázi propadla hysterii a že skočí z okna.
A už začala okno skutečně otvírat.
„Co vyvádíš,“ napomenula ji klidným hlasem prababička. „Čím by nás asi tak postřílel? Leda snad rohlíkem.“
V noci pak Ignáce přinesli jeho kumpáni a položili ho před dveře.
Ale asi to byla ta pověstná „poslední kapka“, protože prababička ho už – přes jeho výhružky a prosby – domů nepustila.
Následoval rozvod a Ignác se odstěhoval do Saské Kamenice, tedy Chemnitz (později Karl-Marx-Stadt a nyní opět Chemnitz).
Zpočátku psal srdcervoucí dopisy a žadonil, aby za ním přijela aspoň ta nejmladší, Loizi. Že už skončil s pitím a našel si dobrou práci.
Nu, naštěstí k tomu nedošlo a tak se mohl narodit můj tatínek a také já.
***
Před časem jsem do Chemnitz často jezdil na služební cesty.
A jednou večer – Bůh ví proč – jsem se zatoulal na tamější hřbitov. Má hezkou parkovou úpravu a je tam klid. Jako na každém hřbitově. Tam už nikdo nikam nespěchá a nic neřeší.
Na odlehlém místě, u zdi, jsem se – Bůh ví proč – zastavil u zanedbaného hrobu s pískovým náhrobkem. Nápis už byl rozpadlý a nečitelný.
Ale nakonec jsem, aspoň to hlavní, rozluštil: Ignaz Purm.
Udiveně jsem zůstal stát.
„Vy jste ho snad znal?“ ozval se hlas vedle mě. Stařičká „Grossmutti“ v černých šatech na mě upírala modré oči ve vrásčité tváři. Jakoby zavítala z dávných časů.
„To ne“, řekl jsem, „ale jmenoval se tak můj pradědeček.“
„Pradědeček...,“ opakovala stařenka jako ozvěna.
„A odkudpak jste, mladý pane?“ zeptala se.
Řekl jsem, že z Čech a dodal německé jméno mého a vlastně také Ignácova rodného města – Schatzlar.
„Schatzlar...,“ zopakovala opět jako ozvěna.
Dívali jsme se mlčky na náhrobek, porostlý mechem a břečťanem. Po chvíli mě napadlo, že by možná mohla něco říct ona mně. Ale jako by se po ní zem slehla. Nebyla v žádné z přilehlých uliček, ani za habrovým plotem ve vedlejší části hřbitova. Prostě nikde.
***
Ještě musím dodat, že jsem na hřbitov ještě několikrát zavítal při svých dalších pobytech ve městě. Ale hrob Ignáce Purma jsem už nikdy nenašel.
Miroslav Pavlíček
Vojtěch Jasný a František Polívka
Od Vojtěcha Jasného jsem viděl dva filmy: „Až přijde kocour“, který jsem coby školáček pronudil v krásném, dnes již neexistujícím, kinosále v obci Mostek a „Všichni dobří rodáci“, který na mě naopak – ovšem už později -
Miroslav Pavlíček
Dopis americkému velvyslanectví
Co takhle napsat dopis americkému velvyslanectví? Proč ne - jen tam napiš. A tak jsem tam napsal...
Miroslav Pavlíček
Panis angelicus
Možná ty vojáky považujete – jako já – za hrdiny, bránící náš způsob života, naši kulturu. Je však možné, že se přikloníte k mínění, že jde o agresory, rozsévající smrt a utrpení na nevinné lidi tam, kde nemají co dělat.
Miroslav Pavlíček
Život vojenský - život veselý
Ovšem pouze tehdy, není-li zrovna válka. Je-li válka, to pak život nemá žádný smysl, ani cenu. A nejen vojenský a nejen život. Ani láska, ani východ slunce, ani rozkvetlý šeřík, prostě vůbec nic. Kdo to kdy pochopí?
Miroslav Pavlíček
O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti
Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.
Další články autora |
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
Turisté si zajeli do Afghánistánu. Střelci část Evropanů povraždili i s průvodci
Neznámí ozbrojenci v pátek večer v provincii Bámján v centrální části Afghánistánu zabili tři...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Vrtulník íránského prezidenta havaroval v mlze, záchranáři po něm pátrají
Aktualizujeme Na severozápadě Íránu pokračuje rozsáhlá záchranná operace poté, co zde zmizel vrtulník s íránským...
Západem Čech se ženou silné bouřky, meteorologové varují před kroupami
Šumavu a jižní část Plzeňského kraje zasáhly v sobotu kolem poledne silné srážky. Kvůli dešti...
Fico se cítí lépe. Komunikuje s činiteli, informují ho o dění v zemi
Slovenský premiér Robert Fico se cítí lépe. Uvedla to v sobotu odpoledne nemocnice v Banské...
Češi staromilci. Digitální podpis půlka nevyužívá, raději tisknou, ukazuje studie
Starý dobrý papír a propiska, vyplývá z průzkumů společnosti Ipsos ohledně Čechů a elektronického...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...