Jak mašinfíra Standa se servírkou Šárkou k (ne)štěstí přišli

Vypadá to skoro jako pohádka pro dospělé - trochu jako Lotrando a Zubejda 2. Bylo, nebylo, mladý železničář Standa se díky osudu a vstupu do politické strany seznámil v parlamentní kantýně s mladou servírkou Šárkou. Láska to byla jak z pohádky.

www.ateo.cz

Tak celá pohádka začala a pokračovala tím, že jinoch Standa stále častěji na místním shromáždění hlasoval, diskutoval a v zákulisí domlouval a dívka Šárka odešla domů do chýše, neboť mateřství se už blížilo. Mezitím Standa stoupal na pomyslném politickém žebříčku, až se z něj stal ministr. A kdyby jenom ministr, dokonce se z něj stal mimistr všech ministrů, tedy kníže. Byl nejmladším knížetem v historii celého národa a i v celém širokém okolí. Už když byl „pouhým" ministrem se měli se Šárkou dobře, což teprve když byl na vrcholu. Již doma si Šárka uvědomila, že se chce mít stále lépe a lépe, proto začala podnikat. Začala prodávat výrobky po jiných chýších, a tak jako Standa i ona stoupala na žebříčku. Politika a podnikání, to většinou nedělá dobrotu - obzvlášť, když strýčkové handlíři občas přimhouří oko nebo lépe i obě a upustí nějaký ten zlaťák. Marně se pak vysvětluje, že to je jen náhoda, že to zrovna tak jen vypadá a že v tom rozhodně nebyl úmysl.

Mezitím kníže Standa začal studovat. Vládl a zároveň studoval, což se dá občas těžko skloubit, ale on to i za pomoci svých služebníků a lidí v podhradí dokázal. Následně se pak celá knížecí rodinka přestěhovala do krásného, velkého sídla. Dokonce i bazén tam měli. K tomu vždy k dispozici zbrojnoši, služební kočár a také bedny plné zlaťáků na různé výlohy.

Koho by napadlo, že jednoho dne rytíře Presse napadne se zeptat na to, jak mohl kníže Standa k tak velkému sídlu přijít. Nejprve chtěl kníže zapírat, ale pak promluvil. Bohužel tak, že to rytíři nejen nestačilo, ale ještě ho to podnítilo k různým spekulacím. Když se totiž neříká pravda, musí se stát za jednou verzí a ne jich nabídnout hned několik. Rytíř Press si vše nenechal pro sebe a hned to přednesl na shromáždění. Hodně členů shromáždění stálo za knížetem, ale většina chtěla také vysvětlení. Kníže Standa mlžil a mlžil, až přestal být knížetem.

Nastoupil sice jako písmák, ale v sídle bydlel dál. Už se zdálo, že na Standu lid zapomene, ale nestalo se tak. Vzpomněl si na něj jiný rytíř. Když totiž pročítal různé úpisy, našel v nich, že ex-kníže Standa vlastní převeliký majetek v místní cihelně. Jak jej mohl získat? Vždyť vládl jen tak krátce? A tak si rytíř vzpomněl na rytíře Presse, který se před pár lety knížete Standy ptal na jeho sídlo a začal se vyptávat také. To písaře Standu překvapivě nijak nerozhodilo, protože uváděl, že část cihelny zakoupil za jeho těžce nabité zlaťáky a navíc už není kníže, aby se zpovídal ze svých finančních a mejetkových poměrů. Prý zbylé zlaťáky získal od jednoho lichváře, ale jmenovat jej nebude. Tak se rytíř začal vyptávat u všech místních lichvářů, ale nikdo nechtěl nic prozradit, ale každý připomněl, že by na cihelnu nikdo tak vysoké peníze nepůjčil. Za této situace největší majitel cihelny řekl, že nechce mít s ex-knížetem nic společného, protože od té doby, co lid zjistil, kdo vlastní část cihelny, chodí pro cihly raději daleko za kopec.

Tak se písař Standa dostal do svízelné situace, najednou jej nemá rád nejen lid, rytíři a shromáždění, ale také jeho vlastní lidé. I ti chtějí pro něj nepochopitelné vysvětlení. Co kdyby se totiž jednou ukázalo na ně? Tak musí přijít tvrdé potrestání!

Zdá se, že by mohlo být již pohádky konec, ale zřejmě nebude. Teprve nyní začíná ta pravá zápletka. Není totiž možné, aby i dřívější vládce měl věci, které nemohl získat za svůj i když velký žold. Je zvláštní, že to celý lid v podhradí ví, jen tam nahoře se dělá jako by nic. Takže je třeba říci DOST! A šťastný konec na závěr? Písař Standa může být moc rád, že žije již v 21. století, jinak by jej čekalo ukamenování a nebo v lepším případě useknutí ruky.