Ano, šéfe? Ano!

Ve čtvrteční večer začal na televizi Prima nový pořad o gastonomii s názvem Ano, šéfe! Šéfkuchař radí hospodským, jak zlepšit své služby. Jak se pořad uvedl prvním dílem?

foto: TV Prima

Na šéfkuchaře pražského Café Imperial Zdeňka Pohlreicha se obrátil majitel restaurace v Litoměřicích Karel Vinař. Koupil restauraci, kterou musí dotovat z jiných zdrojů a navíc má na restauraci u banky úvěr. Chce poradit, jak udělat z prodělečného podniku ziskový.

Tak začíná první díl a my sledujeme příchod našeho šéfkuchaře do strádající restaurace. Už slovní hodnocení Zdeňka Pohlreicha vývěsního štítu restaurace, výzdoby průchodu u restaurace a i jejího interiéru (s vyobrazením řecké Akropole) nám dává tušit, že se jedná o úplně jiný typ pořadu, než stávající obdobné pořady - Kluci v akci, Kuchařská pohotovost nebo Babicovy dobroty. Hned v úvodu je znát větší dynamika pořadu, střih, uvolněnější mluva, prvky dokumentu i reality show. Rychle se seznámíme nejen s majitelem restaurace, ale i s personálem a jejich kuchařským zázemím. V tu chvíli jsem si vzpomněl na nařízení Evropské unie o vybavení gastonomických provozů platné již několik let i v České republice. To bylo povyku ohledně čistoty, nedřevěných prkýnkách a předělávání pákových baterií nemluvě. Tak v tomto podniku by si jistě komisaři užili. Skladování potravin, staré hrnce a především rarita - pokroucený a sletovaný cedník.

Personál je asi standardní na místní poměry, ale bez příkladného vedení každý dělá co umí a spíše, co zvládne. Je vidět, že majitel řemeslu vůbec nerozumí, vše nechává na svých podřízených. Občas si do nich rýpne, že on pracuje pořád, i když oni mají volno (jak divné u zaměnstnanců, že?). Místo aby byl vidět u hostů, pracuje v malé kanceláři na počítači a ukazuje svůj naprostý nezájem o řemeslo. Prostě má na to lidi, aby mu vydělávali a stále nechápe, proč sem lidé nechodí. Že v této restauraci není ta správná atmosféra, rychlá a ochotná obsluha, zajímavé pokrmy. To všechno divák vidí, jen ta hlavní osoba bohužel ne.

První kroky šéfkuchaře vedou na potraviny. Končí v koši, stejně jako z rukou doktorky Cajthamlové v jiném TV pořadu. Následuje přednáška, jaké potraviny používat, a to se hned promítne do nového jídelního lístku. Následují úpravy interiéru a vystupování personálu. A najednou to jde, tisknou se letáčky, které majitel rozdává se servírkou po městě a láká na novou verzi restaurace. Přicházejí lidé... Kuchař dělá co může a pomalu nestíhá.

Střih. Náš šéfkuchař odjíždí a za dva měsíce se nečekaně vrací na inspekci. Vše se vrátilo do stejných kolejí - restaurace je prázdná, obsluha mizerná, kuchař vymýšlí zvlášní názvy jídel a a navíc jediná servírka odešla. Je za ní náhrada, ale nikoliv lepší.

Zdeněk Pohlreich odchází z restaurace s pocitem zbytečně vykonané práce. S restaurací to vidí špatně,. Na samotném koncipořadu se dozvíme, že je restaurace na prodej.

I když tento pořad vychází z anglického pořadu Kitchen Nightmares s Gordonem Ramsayem, je do českých poměrů  dobře přenesen a ukazuje „malé české pohostinství" v nedbalkách. Což je velmi dobrá věc, neboť zákazník bohužel nemá možnost zjistit, jak restaurace funguje z druhé strany. Myslím si, že tento pořad donutí české lidi přemýšlet o tom, kam se chodí stravovat a jak se dá k zákazníkům přistupovat. Pak se i lépe pozná, kdo z majitelů provozu své restaurace rozumí a kdo ji má jen pro rychlý zisk. Také je důležité si uvědomit, že zákazník je pán a je jen na něm, kde utratí své koruny. Kdyby nic jiného, tak to je velký přínos celého pořadu.