Pokrok - štěstí nebo prokletí lidstva?

Dlouhá léta bylo slovo pokrokový synonymem slov dobrý, moderní, prospěšný. Ale je tomu skutečně tak? Znamená pokrok vždycky dobro lidstva a prospěch jednotlivce? V moderních ekonomických systémech funguje jako základní princip konkurence - ať hovoříme o konkurenci mezi jednotlivci například na trhu práce, mezi firmami na trhu zboží a služeb, či mezi státy na trzích mezinárodních. K hlavním ekonomickým ukazatelům patří RŮST hrubého domácího produktu, RŮST ekonomické úrovně a RŮST blahobytu. Ale znamená onen RŮST skutečně jediné a nezpochybnitelné DOBRO pro člověka i pro seskupení lidí, ať už jde o rodinu, obec, stát nebo konec konců lidstvo jako celek?

Současné lidstvo se (aspoň soudě podle obecně dostupných informací) potýká se dvěma jen zdánlivě protichůdnými tendencemi - první z nich je globální přelidnění a druhým stárnutí lidské populace. Důsledkem prvního je nejenom skutečnost, že v dnešních "mega" a "giga" městech žije často daleko více obyvatel než v někdejších (i současných) menších státech, ale také nutnost uspokojit jejich potřeby. O splnění tohoto úkolu se v moderních společnostech stará průmysl, zemědělství, obchod a služby. Když dovedeme rovnici více = lépe ad absurdum, dojdeme k závěru, který se dnes běžně v hodnocení ekonomické úrovně uplatňuje - totiž, že nejenom maximalizace výroby, ale rovněž maximalizace spotřeby naznačuje, jak vyspělý ten který stát je. A tak se (pro mě trochu paradoxně) v poslední době často poměřuje úroveň jednotlivých států (a kvalita jejich ekonomiky) poměřuje například takovými ukazateli, jako je spotřeba - a to spotřeba čehokoliv - od spotřeby obilí, zeleniny, potravin, přes spotřebu plastových tašek, hraček, elektroniky, až po spotřebu energie, plynu, ropy. Také zde z globálního pohledu často platí hodnocení typu více = lépe. Zrovna v oblasti spotřeby energetických zdrojů mi však tento přístup přijde trochu krátkozraký - už jen s ohledem na skutečnost, že jako téměř všechno, jsou zásoby zejména energetických zdrojů omezené. Navíc přístup více = lépe může vést k paradoxním situacím, protože zpravidla v jednom okamžiku mohu používat pouze jednu věc daného druhu (v jednom okamžiku mohu nosit pouze jedny boty, jednu košili, jedny kalhoty, mohu se vézt v jednom autě, takže pro tuto danou chvíli jsou všechny ostatní statky téhož druhu vlastně zbytečné. Pravda, můžete namítnout, že jiný druh oblečení, obuvi a dalších předmětů potřebuji k různým příležitostem (jak říkali naši předkové: "Co se snese v lese, nesnese se v plese"), ale i tak se záhy dostanu do situace, kdy pouhé hromadění dalších statků, zboží a služeb nezvyšuje můj osobní blahobyt a pocit štěstí. A možná, že to znáte sami, když si zpětně uvědomíte, že patrně v životě mnoha z vás jsou situace, kdy jste se cítili šťastnější - když to trochu přeženu - ve starých teplákách než v luxusním oblečení. Z tohoto pohledu se mi líbí slova ekonoma a analytika Vaclava Smila, který tvrdí, že pro to, abychom více šetřili přírodu, si nemusíme nijak výrazně odpírat příjemné věci, které nám moderní civilizace nabízí. Stačí jen užívat všeho s rozumem. Ač je to k neuvěření, dokud "staré" zařízení ještě slouží, není potřeba (například mobilní telefon či televizor) měnit každých několik měsíců. Čím méně přírodu, která (ať se nám to líbí či nikoliv) stále ještě tvoří základ našeho životního prostředí, poškozujeme tím, že si z ní bereme, co pouze podle našeho omezeného názoru "naše jest", tím více necháváme prostoru pro ostatní živé bytosti, díky nimž se udržuje její rozmanitost a různorodost. Na českém internetu jsem v rozhovoru s již zmíněným ekonomem Vaclavem Smilem narazil na zajímavou myšlenku. Spočívá v tom, že i kdyby vyspělé státy přišly o polovinu svého blahobytu, vrátí je to do období 70. let XX. století. A řekněte sami (bez ohledu na politické souvislosti): Byl život v 70. letech XX. století tak strašný??? Nejenom o otázkách z tohoto článku, například o vývoji trhu s ropou, si můžete více přečíst na stránkách www.quote.cz. Nebo se zapojte do diskuse na www.facebook.com.