Česká ekonomika se nedostává z recese, ale stagnace trvá. Je to již obehraná písnička. Kdyby to nebyl tak vážný problém, bylo by to již opravdu k smíchu. Teď mám na mysli ty neustále opakující se optimistické prognózy našich ekonomů. Tito odborníci nás již od počátku krize (r. 2008) opakovaně informují o tom, že i když situace české ekonomiky není ideální, tak již v příštím roce očekáváme opětovný růst.
Je s podivem, že po několikaleté zkušenosti s těmito optimistickými prognózami od stále stejných odborníků, jsou tyto předpovědi brány stále vážně a uveřejňovány. Snad jen odboroví ekonomové vydávali prognózy poněkud realističtější. Jejich předpovědi byly vždy nejpesimističtější, avšak v porovnání s realitou jsou i oni často spíše optimisty. Tato schizofrenní situace stále přetrvává. Přestože chybí jakékoliv náznaky něčeho, co by v budoucnu mohlo naší ekonomice alespoň trochu pomoci, jsme i dnes přesvědčováni, že již v příštím roce se ekonomická čísla dostanou do plusu a vývoj české ekonomiky se konečně obrátí k lepšímu. Jsem přesvědčen, že tento nesprávný pohled na naši ekonomiku je důsledkem toho, že naši ekonomové nejsou schopni správně zhodnotit význam jednotlivých příčin naší ekonomické stagnace. Především se neustále přeceňuje význam exportu. Stále se mluví o tom, že naše ekonomika je proexportně orientovaná, a proto její růst závisí na exportu a tedy především na ekonomické situaci v Německu. To ovšem nevysvětluje proč je vývoj našeho HDP výrazně horší, než u všech okolních států. I Slovensko, jehož závislost na exportu a navázání na Německo je minimálně stejná, je na tom výrazně lépe. Kde je příčina? Příčina je v domácí poptávce. Tak velký pokles domácí poptávky jako u nás nenajdeme v žádné z okolních zemí. Úsporné nákupy domácností (nikoli jen růst DPH) jsou podle mne také jednou z hlavních příčin silného růstu cen potravin u nás za několik posledních let. Význam domácí poptávky byl trestuhodně podceněn. V době pravicových vlád to dokonce vypadalo jako vládní ekonomická strategie. Nesprávně se tvrdilo , že 80% našich výrobků a služeb jde na export a tedy jen 20% je spotřebováno na domácím trhu. Jak je však možné dočíst v
<http://vintrova.blog.vsem.cz/2012/05/22/ekonomicka-stagnace-v-cr-a-podcenovani-domaci-poptavky>,
je realita poněkud jiná. Jak vyplývá z článku na tomto odkazu, je ve skutečnosti význam exportu pro naši ekonomiku maximálně 40% a zbývajících 60% připadá na domácí spotřebu. Tato čísla mění situaci zcela zásadně. Mnozí ekonomové však přijali názor , že domácí spotřeba tvoří jen 20% naší produkce, aniž by se přesvědčili, zda tomu tak opravdu je. A navíc tento nesprávný názor začali šířit dál. Jak vyplývá z výše zmíněného článku, jsou v Evropské unii pouze dva státy, které mají u svých produktů větší vývoz než vlastní spotřebu. Jsou to Lucembursko a Irsko. Tato fakta ukazují, že export pro naši ekonomiku nepředstavuje hlavní složku, která by sama o sobě měla sílu dodat rozhodující impuls k ekonomickému oživení. Domácí spotřeba však tuto sílu má. Pokud si toto neuvědomíme a budeme stále opakovat staré nepravdy není nám pomoci.
Upozorňuji tedy, že pokud chceme vytáhnout ekonomiku z dnešní bryndy stagnace, bez navýšení domácí poptávky to nepůjde. Někteří vidí způsob, jak to provést, v dosažení vyšší firemní a státní spotřeby. Nesouhlasím. Přesněji řečeno, tvrdím, že to samo o sobě nebude stačit. Hlavní složkou domácí spotřeby totiž tvoří domácnosti a obávám se, že bez jejich přičinění k žádnému významnějšímu navýšení domácí spotřeby nedojde. Pokud se chceme dostat z ekonomické stagnace, musí se změnit spotřebitelské chování domácností. Abychom však dosáhli změny chování těchto drobných spotřebitelů, je třeba se nejdříve zamyslet nad tím, co tyto spotřebitele vedlo k tomu, že svou spotřebu tak výrazně omezili. Tady se nabízí zdánlivě jednoduché vysvětlení: snížení spotřeby je způsobeno nedostatkem peněz způsobeným všeobecnou stagnací platů a vyšší mírou nezaměstnanosti. Statistická čísla o velikosti úspor našich domácností však říkají něco jiného. Tyto úspory jsou dnes celkem vysoké a stále rostou. Velká část domácností tedy peníze má, avšak i u nich vítězí neochota utrácet. I díky tomu je v ekonomice nedostatek peněz. Tyto peníze, místo aby v ekonomice kolovaly, leží na bankovních účtech. Kdyby nebyla krize, pak by vyšší úspory nepředstavovaly asi větší problém. Banky by takto uložené peníze jednoduše rozpůjčovaly a tím by je vypustily zpět do oběhu. V dnešní krizové situaci jsou ale banky v poskytování půjček velmi opatrné. A ani investoři se do půjček příliš nehrnou. Obě strany si dokážou snadno spočítat, že v dnešní krizové ekonomické situaci je investic, které by přinášely dostatečný zisk, jen velmi málo. Jediný způsob jak dostat peníze z bank zpět do oběhu vidím v tom, že střadatelé, potažmo spotřebitelé, začnou své peníze z bank opět vybírat a utrácet. Dostávám se tedy zpět k otázce, proč se drobní spotřebitelé rozhodli tak silně šetřit. Jak je patrné, u velké části domácností to není problém finanční ale psychologický. Ten byl, podle mne, z velké části způsoben některými kroky minulých pravicových vlád, které na bedra domácností postupně v rozpětí několika let přenesly různé poplatky a zvyšování daní. Pokud se například podíváme na třicetikorunový poplatek u lékaře, pak tento poplatek je z hlediska své výše pro většinu domácností v produktivním věku spíše jen symbolický. Nicméně jeho psychologický efekt je právě v období krize obrovský. Dá se říci, že v každém z uplynulých několika let vždy přibylo několik takových opatření, které negativně ovlivnily rodinné rozpočty, aniž by byly vyváženy jakýmkoliv pozitivním opatřením. Minulé pravicové vlády naučily domácnosti očekávat jen další a další podobná opatření útočící na rodinné peněženky. Obava z budoucnosti způsobená takovou politikou nakonec zákonitě vyvolala ono úsporné chování. Jak dnes vidíme, negativa takového spotřebitelského chování snadno převýší pozitiva tolik proklamované úsporné politiky. Východisko z této situace však nevidím, na rozdíl od guvernéra České národní banky, v inflačním skoku a zdražení. Přestože se v učebnicích ekonomie jistě píše o tom, že vyšší inflace znamená i vyšší chuť utrácet. Obávám se však, že v dnešní krizové situaci s nestandardním spotřebitelským chováním, se spotřebitelé takto nezachovají. Po počátečních předvánočních nákupech ještě nezdraženého zboží se začnou chovat tak, jak se naučili za posledních několik let. To znamená, že na jakýkoliv další útok na rodinnou kasu (mám na mysli i zvýšení cen) bude následovat jen další obranná reakce ve formě dalšího šetření. Myslím, že východisko z této situace je stejné, jaké bylo to, které nás do této situace dostalo. Obrazně řečeno: šrouby úsporných opatření, které postupně tak pečlivě přitáhly obě poslední vlády, je třeba alespoň z části zase povolit. Praktické kroky, jako zrušení poplatků u lékaře, dále alespoň symbolické snížení snížené sazby DPH a další opatření musí následovat. Ve výsledku musí spotřebitelé uvěřit tomu, že žádná další negativní opatření již nehrozí. Bohužel prohlášení bývalého stínového ministra financí ČSSD pana Mládka o tom, že ČSSD žádné snižování sazby DPH nechystá, mne před časem ujistilo, že ani ČSSD tuto situaci nedokáže správně vyhodnotit. To, že by snížení DPH nepřineslo okamžité zlevnění, není podle mne až tak důležité. Důležité je to, abychom práci naší vlády, ve vztahu k našim peněženkám, mohli začít vnímat po dlouhé době opět pozitivně. A to je základní předpoklad pro změnu spotřebitelského chování. Vše je v rukou příští vlády. Akce ČNB k oslabení kurzu koruny to však příští vládě příliš neulehčila.
Mimochodem, pan bývalý ministr Kalousek úsporné chování spotřebitelů a výši jejich úspor i dnes obhajuje a považuje je za pozitivní jev. Ekonomická naivita téměř úsměvná. K čemu nám budou úspory, když svým dětem zanecháme ekonomiku ve špatném stavu a za své úspory si nakonec v takové ekonomice koupíme méně než dnes.
napsáno 27. 11. 2013
