Všechny naše děti vyrůstaly na archeologických nalezištích, kde jsme popojížděli kočárky, přebalovali jim pleny a prolézali všechno možné a snažili se neztratit žádné ze svých čtyř dětí.
Cestování s dětmi bylo skvělé vždycky. V dobách, kdy byly děti malé balila jsem za všechny. Výhodou rodičů tří dospělých dětí a jedné dospívající dcerky je to, že už si balí samy a přijíždějí a odjíždějí a přilétají a odlétají za námi na dovolenou, jak se jim hodí. Hlavně ovšem, že jezdí.
Oba s manželem jsme tak vděční, že nám ve svém nabitém programu věnují týden, či více nebo méně a přidají se k naší dovolené. Není to pochopitelně zadarmo, ale ráda náklady zaplatíme a rádi, protože jejich přítomnost je nám velkou odměnou.
Dělají si z nás legraci, že mají občas divné následky. Třeba na cestách po severu Anglie je přepadla náhlá a nakažlivá choroba, která má odborný název castlfobie a z toho vyplývá, že já trpím castlmánií, ale v Yorkshire to ani jinak nejde, že?
Na současné výpravě do Francie byli zase ohroženi novou chorobou, takzvanou oppidofobií.Ale i přes počínající příznaky se mnou úspěšně absolvovali pět oppid a předposlední den dokonce dvě najednou.
Můj muž, učitel přírodopisu a nadšený botanik a majitel 15 šanonů vlastního herbáře historickým chorobám odolává. Má ovšem sám zvláštní vlastní nemoc, která zatím nemá jméno. Projevuje se tak, že otrhává všechny rostliny a lisuje je na cestách a doma se uklidňuje se samolepící páskou a se svými květinami.
Jednou jsem o jeho postižení vyprávěla náhodným turistům na Korfu. Prostě nejel autobus ani nám a ani jim, a tak jsme se seznámili. Myslela jsem si, jak vtipně popíšu nemoc svého manžela a naše cestování, ale oba s určitým pochopením pokyvovali a nereagovali tak, jak jsem zvyklá. A nakonec se z nic vyklubali učitelé na přírodovědných předmětů na vysoké škole, prostě další botanici a já se najednou ocitla v trojnásobně náročné situaci.
Abych byla spravedlivá musím napsat, co tvrdí můj muž o mě. Říká, že když mi nabídne vyjít kopec tak jdu s velmi malým nadšením, ale pokud je v blízkosti podobně vysoká historická stavba, tak na ní vyběhnu a ani nezamrkám.
Naše rodina se ve svých fobiích a nadšení podporuje. Když můj muž uviděl v Holandsku na lodi vzácnou kapradinu na břehu kanálu, všichni jsme mu dovolili seskočit z motorové lodi a kroužili jsme kolem dokola, než ke kapradině doplaval, utrhl ji a s kapradinu v ústech doplaval zpět k lodi, kde jsem ho a s velkým úsilím jsme ho zpět vytáhli na palubu.
Největší radost z nás mají celní kontroly na letištních. Zpravidla neví, co to v našem kufru převážíme. Manžel jednou varoval celnici, aby nesahala do kufru, protože se popíchá a na celnici tyhle rady nedávají. Celníci jsou autorita a žádný turista jim nemá co říkat, co a jak mají kontrolovat zavazadla a bezpečnost země. A zvláště ne v Izraeli, a tak brala jeho oznámení jako výzvu a odvážně strčila ruku do kufru. Když ruku vyndala, tekla jí z ruky krev a potřebovala ošetřit, protože manžel převážel jakési zajímavé usušené trní.
Mám pedagogickou teorii, že pokud naše děti vyrůstali v takto infekční rodině, pak je že je to i jeden z důvodů, proč za námi dojíždějí a dolétají. S kým jiným by zažili takové neotřelé věci či ptákoviny než se svými odloženými rodiči.
