Ukrajinské děti v Čechách

Mnoho lidí se nedovede představit, co zažívá dítě v cizí zemi. Potřebujeme věci si dobře promyslet, abychom mohli dobře pomoci. Je to těžké vždy, o to těžší, když u nás jsou a přicházejí děti, které zažily válečné zkušenosti. 

Mnoho lidí se nedovede představit, co zažívá dítě v cizí zemi. Komunikuji s ukrajinskou příbuznou, která si představuje, že děti její sestřenice přijdou do normální školy a budou se bavit o normálních věcech, a tak se věci z války a útěku překryjí. To, by mohlo fungovat, kdyby ukrajinské děti mluvily česky, a ještě ne u všech.

 Žák ze zahraničí, který přijde k nám do školy, tak je velmi šikovný, když se integruje do dvou let. Není to jen o tom naučit se česky, je to také o tom, pochopit, jak fungují vztahy mezi dětmi, jak fungují učitelé a žáci a celá společnost. Učení češtiny má v sobě pochopitelně učení poslechu a porozumění, schopnost mluvit a odpovídat a pak ještě mistrovský obor umět číst a psát a vrchol myslet jako Čech. Ví, co budou z toho všechno ukrajinští rodiče a děti potřebovat? Možná si zatím myslím, že se nepotřebují učit moc česky, protože se za půl roku vrátí. Anebo ne? Každý jinak. 

 A to největší, co musí překonat, nejsou ani tak slovíčka, ale psychika. Mnoho dětí, které se u nás ve škole učí, nerozumí tomu, proč je rodiče přestěhovali do cizí země a jsou na rodiče nahněvaní. Chápou ukrajinské děti, proč musely opustit svoje pokoje, hračky a bezpečí svého domova? I běžné děti, které jsou cizinci, se přece nemohou hněvat na matku, která se sebrala a odvezla je od prarodičů a kamarádů do cizí země.  Ovšem hněvají se a často z hněvu výuku ve škole ignorují.  Co asi cítí děti z Ukrajiny? 

Jak rozlišit, které dítě, co potřebuje? Některé dítě jen sedlo do auta a dojelo do Čech a trochu si postálo na hranicích, některé dítě žilo v Kyjevě v bunkru, než se dostalo na útěk a některé má otce či bratra na vojně a bojí se o ně. A dokonce se asi najdou takové děti, kteří kolem sebe viděli střelbu, viděli, že někdo zabil člověka nebo někoho blízkého. Jak si s tím poradíme? 

Každé dítě, ve věku od 3. třídy přes dospívání, touží zapadnout. Jen málo dětí se chce předvádět a mítnějaké výsady či výjimečnosti. Prostě chtějí být normální a nebýt tak moc vidět a jen tak občas si užít úspěch.  Běžně se naši žáci, kteří mluví cizím jazykem, stydí za to, jaká pozornost je na ně upřena. A to je i pozornost, která jim má pomoci. Naše učitelka Jana v přírodopise učí v češtině a angličtině zároveň, aby L.  měl svoje informace. Kolegyně Katka zase neustále L. povzbuzuje, aby se nevzdával v češtině a neustále mu připravuje nové a nové speciální postupy. A celá třída s L. mluví anglicky, protože mu chtějí pomoci. A někdy to je fajn a někdy L. už nemůže. 

Určitá naděje je příbuznost jazyka a velká motivace být v Čechách. L. je v Čechách 3 roky, mínus covid rovná se rok ve škole. L. rozumí, mluvit se obává. Co, když řekne něco špatně? Co když se mu někdo bude smát. To by možná nesnesl. Úsilí učitelů a spolužáků 400 procent – efekt 30 procent. Nejspíše ukrajinským dětem pomůže blízkost jazyka a může pomoci tak, že český jazyk děti zvládnou třeba za půl roku. Viděli jsme to již u jiného ukrajinského chlapce před lety.  Normálně integrujeme jedno dítě do třídy. Víc, jsme běžně nikdy nezvládli.  Češi vydali 133 000 vízových karet a polovina jsou prý děti. Není to jasné a mnoho lidí čeká ještě na hranicích. Zatím jsme integrovali jen jedno dítě do třídy a bez válečné zkušenosti. Vypadá to tak, že zatím operováváme jednotlivce, ale vypadá to, tak, že přijde z hranic ještě daleko více dětí a ne nakrátko. 

Americká známá Leslie se rychle raduje. Skvělé české školy se otevřely ukrajinským dětem. České školy nemají jinou možnost než se otevřít ukrajinským dětem. Ale otázkou je, jak to zvládnout české školy? Čechy nejsou Amerika a ani Británie, kde bezpečný psychický vývoj dítěte je zákon a jeho ochrana maximální. U nás je takových škol s citlivým přístupem k jednotlivci jen pár, kdežto v Anglii většina.  České školy neumí řešit ani vlastní drobné traumata českých dětí a teď přijde taková nová výzva. 

Není to vůbec jednoduché. Musíme to vážně promyslet. Děti jsou také lidi a potřebují nás dospělé, abychom se o ně vážně postarali a pomohli jim zvládat, co zažily. Potřebují nás dospělé, naši modlitbu (pokud se umíme modlit), naši dospělou pomoc a reakci a někdy i odbornou psychologickou, především proto, aby negativní, co nikdy nebylo v  dobrém plánu pro jejich životy, aby se s tím dokázaly děti poprat, postavit se tomu a zamířily ve svých životech správným ku prospěchu jejich budoucnosti, ku schopnosti důvěřovat v lidi a v Boha.  Tahle situace je nevídaná, a ještě čekají děti na hranicích.