školník Saša

"Dneska nám někdo přinesl 300 neprůstřelných vest do sbírky," nadšeně sděloval Saša, náš školník. Je mi sice záhadou, jak se do charitativní sbírky dostanou neprůstřelné vesty, ale s Ukrajinci je možné všechno.

Týden před válkou dostal od vedení školy nabídku: „Nechceš jet na Ukrajinu pro dceru?" Odmítl nás s tím, že to ještě není potřeba. Nakonec si dceru vyzvedla jeho statečná žena Lenka ve frontě na ukrajinsko-polských hranicích, výměnou za auto plné charitativní pomoci z Polska. Všechno, co se jim děje, je zázrak a nebo ještě větší zázrak. Oba jsou totiž křesťané, a to velmi horliví křesťané.

Poprvé jsme se potkali, před 11 lety, kdy Saša rekonstruoval naši začínající školu. Seznamoval se s námi pomalu a opatrně, asi proto, že  ještě moc neuměl česky. Zato jeho žena Lenka nám vpadla do života a oba v něm už zůstali. Od té doby u nás rekonstruoval kdeco. Rozčilovalo mne, když někdy přišel nějaký český dělník a začal mu tykat. Možná, je to zvyk ze staveb, ale možná to bylo také trochu o tom, že je Ukrajinec.

Saša je z velké ukrajinské rodiny ze Šepetivky. Jako první přišla do Čech jeho sestra Lilly, která sem zabloudila tak, že to vzala přes Čukotku do Prahy. Tady si našla svého českého manžela a českou církev, a tak jsme se seznámili. Postupně do Čech přestěhovala celou svoji ukrajinskou rodinu - tedy 4 sestry a bratra. Skoro každý příchozí spal u Liily v obýváku, živil se jejím borščem a hlídal její děti. Vždy, když nám někdo vyprávěl, jak jsou "rodina" líbilo se nám to, ale  trochu nás "rodina" i děsila.

Ukázala jsem Sašovi české řeky a lesy.  K mému velkému úžasu pracoval jen na stavbách kolem Prahy a netušil, že bychom nějaké lesy měli. Bez něj bychom neměli naši školní chatu podle vzoru farem Marie Montessori (projekt Děti Země). Když jsme poprvé vyjeli z Prahy do křivoklátských lesů, byl upřímně překvapen.  „Myslel jsem si, že v Čechách lesy nejsou." Ovšem po čase spokojeně poznal, že naše lesy nejsou tak hluboké a rozsáhlé jako na Ukrajině. A to ho potěšilo. Ukrajina byla pro něj „Ukrajina". 

V první fázi si jezdil do Čech vydělat. A vracel se na Ukrajinu, kde nejdříve postavil sborovou budovu Bohu a následně svůj dům. Stavba sborové budovy vycházela obrysem z Domu U Zvonu, který se Sašovi líbil a postavil sborovou budovu na Ukrajině, přesně v hrubých obrysech pražské gotiky. Ale moderní využití budovy si žádalo svoje, a tak okna a patra nesedí. Ale to nevadí. Kdesi v Šepetivce stojí snad ještě teď sborová budova, která jakoby vypadla ze Staroměstského náměstí. 

Jak se postupně  zhoršovala situace na Ukrajině a jak Saša trávil hodně času v Čechách, víc a víc se přikláněl k tomu, že bude žít u nás. Srdce ho bolelo, ale rozum a možná i Bůh říkal něco jiného. Vedli jsme spolu dlouhé rozhovory. „Když tedy chceš žít v Čechách, musíš se trochu učit být Čechem. Třeba chodit včas, dodržovat dohody a naučit se poslouchat, co druzí říkají."  Ne, že by to všichni Češi uměli, ale  ukrajinská volnost byla přece jen pro zaměstnání v Čechách složitá. Když se stal naším školníkem, získal v Čechách pracovní povolení a to byl krok, kterým vyšel. 

Učila jsem ho, jak společně pracovat s dětmi.  „Je to jasné, že tě budou zdržovat, ale když jim dovolíš, aby Ti pomáhaly a nebo, když jim dovolíš a ukážeš jim, jak co děláš, uvidíš."  A tak jim ukazuje všechno, co se naučil za život na Ukrajině a nebo na českých stavbách - jak vybetonovat schod, jak zapojit elektřinu do zásuvky, jak správně řezat motorovou pilou, jak založit ukrajinský oheň. Nejraději pracuje na zahradě - stejně jako já se moc rád stará o stromy, ale to, co miluje, jsou včely. Plánujeme spolu, že uděláme školní úly. Ale zatím na to nepřišlo. Vždy, když v autě míjíme vhodnou pastvu pro včely, následuje pochvalná přednáška.        

Saša neodjel na Ukrajinu bojovat.  Ale jeho Ukrajinský sbor se rozhodl pomáhat založením ukrajinské sbírky. Dohodli jsme se, že mu. jako škola věnujeme volný čas a že se bez něj obejdeme. Díky tomu se naučily děti z prvního stupně uklízet na školní zahradě, protože jsme jim vysvětlili, že Saša to teď dělat nemůže a že tedy se toho musí ujmout samy jako podpoře boje na Ukrajině - každý dělá to, na co má. Již čtrnáct dní Saša organizuje Ukrajinskou sbírku. Odvezli toho už dost. Jídlo pro lidi na hranicích, oblečení a různé další dary. Tuhle volal nějaký vietnamský obchodník: „Přijedete si? Můžete od 7 do 9, jsem v práci, dám vám dar do sbírky." Saša přemýšlel, co je to od 7 do 9, a pak usoudil, že je v práci celý den a dostal od něj plné auto jídla. A jindy volal Čech: „Já nemám čas něco nakupovat. Dám Vám 30 000 a  nakoupíte potraviny?“ A Saša nakupoval. Z Lidlu ho vyhodili, protože tam se smí nakoupit jen za 10 000, a nakonec to zvládl jinde. 

Od pondělí se Saša zase vrátí do práce. Budeme sázet stromy na školní zahradě. To vždy mělo smysl. Ale pláč duše nad utrpením vlasti, to zacelit už nemůže.