„Skandál“ v Gaze

Vody českých médií v posledních dnech rozčeřila moje cesta na Blízký východ, kam jsem se vypravil s další necelou dvacítkou poslanců z různých evropských parlamentů. Podle některých novinářů jsme prý způsobili diplomatický skandál. Ve skutečnosti však tato cesta v zahraničním tisku proběhla bez povšimnutí, z evropských politiků se zatím k tomuto tématu nikdo nevyjádřil a v průběhu naší cesty po Blízkém východě nedošlo s našimi tamními protějšky k žádným problémům.

Paradoxní také je, že zatímco já, jakožto vedoucí celé delegace jsem se směrnicemi EU řídil, členka orgánu EU, konkrétně místopředsedkyně Evropského parlamentu, se za mými zády proti pravidlům Unie setkala se zástupci Hamásu, který Evropská unie shodně považuje za teroristickou organizaci.
Ať jsou však reakce jakékoli, pozitivní je, že cesta vyvolala diskuzi, že se o ní hovoří. Vždyť na informace i záběry z médií, ukazující na rozbombardované vesnice, jsme si za ta léta tak zvykli, že je už ani nevnímáme. Je pro to podle mne důležité, aby se do regionu jezdilo a aby se s ním i o něm hovořilo.
Doporučil bych každému, kdo se touto problematikou zabývá, aby jako my podnikl cestu do Gazy, aby spatřil na vlastní oči děti pobíhající v sutinách rozbombardovaných domů a popadaného zdiva, kde obyvatelé oplakávají své příbuzné, podniky nemají z čeho vyrábět, obchody nemají co prodávat. Přál bych si také, aby každý, kdo se v těchto věcech angažuje, rovněž navštívil Izrael a ucítil strach, s jakým žijí obyvatelé obcí blízko palestinských území z útoků průmyslově či podomácku vyráběných raket, kde mateřskou školku postavili v železném krytu bez oken a kde při zaznění sirény máte pouhých 15 vteřin na to, abyste se před útokem schovali. Přijet do vesnice Sderot, již jsme navštívili, jen o den dříve, mohli jsme takový poplach zažít dokonce na vlastní kůži…
Někteří komentátoři se také pustili do debaty, jaký měla naše cesta vlastně smysl. Ano, nepřivezli jsme s sebou žádné konkrétní řešení. Vždyť konflikt táhnoucí se již šest dekád nelze vyřešit mávnutím kouzelného proutku. Jediné, co lze udělat, je jednotlivé zúčastněné strany vyslechnout a přimět k dialogu a kompromisům. A zde může Evropská unie učinit mnoho. Jsem přesvědčen, že naše cesta a její závěry budou sloužit jako odrazový můstek pro další iniciativy v regionu a po ratifikaci Lisabonské smlouvy se Unie v rámci své společné zahraniční a bezpečnostní politiky začne v hledání blízkovýchodních kompromisů angažovat naplno.