Tak už to Evropě zase oslazujeme

Hlavy států a vlád zemí Evropské unie se dnes schází v Bruselu, aby se pokusili nějakým způsobem strávit hořkou pilulku, kterou jim nenaordinoval nikdo jiný, než sám český prezident. Po opakovaném irském referendu štafetový kolík s nápisem „hlavní potížista“ převzala od Irska Česká republika. Je zajímavé sledovat, jakou lavinu reakcí a událostí tento fakt uvedl do pohybu.

Požadavek záruk pro platnost poválečných Benešových dekretů byl jako píchnutí do vosího hnízda. S nejrůznějšími reakcemi přispěchali všichni, koho se otázka Benešových dekretů dotýká. Je až k neuvěření, nakolik tato přes šedesát let stará problematika stále dokáže vyvolávat žhavé emoce. Někteří dokonce nešetřili radikálními požadavky a nevybíravými slovy. Tak, jako například šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu, který nakonec spokojeně prohlásil, že „Klaus vlastně naší věci prospěl, protože se o nás a rasistických Benešových dekretech v celé Evropě diskutuje tak jak nikdy předtím“.

Co naplat, Klausova podmínka teď leží státníkům na stole a český i švédský premiér zažijí ještě asi horké chvilky, aby vyjednali potřebný kompromis. Věřím, že v Radě nakonec emotivní reakce ustoupí konstruktivnímu hledání řešení. Takový výsledek totiž nebude jen dveřmi otevřenými pro poslední krok k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Bude zároveň signálem směrem ke všem euroskeptikům, že Evropská unie bere Česko vážně a že se snaží hledat společná řešení na individuální problémy každé země. Že jsme zkrátka součástí společenství, které umí jednat fér.

Je ale potřeba, abychom to měli na paměti a hráli do budoucna v EU taky fair play. To rozhodně neznamená být pokorným kývajícím oslíkem. Znamená to být sebevědomým členem s vlastními obavami, zájmy a požadavky, který se nebojí je hájit. Znamená to však také být přístupný vyjednávání, kompromisům a řešením.

Jak ale můžeme od Evropy chtít ústupky a férové jednání, když sami vůči ní jednáme nefér? Když si například počkáme, až všechny bariéry stojící před Lisabonskou smlouvou padnou, abychom za pět minut dvanáct teprve postavili bariérou novou? Když náš pan prezident opakovaně odmítá zvednout telefon předsedovi EU? Když svou podmínku k ratifikaci sdělí jen poté, co je k tomu de facto donucen? Zřejmě si řekl, že když už se máme v Evropě rozpustit jako kostka cukru, tak jí to alespoň pořádně osladíme.