Pokládat otázky je demokratické právo. Dostávat na ně odpovědi je demokratická slušnost. Ptát se a odpovídat si na věci spojené s událostmi osmnáct let starými je stejně legitimní, jako otázka, zda současnost vyslyšela tehdejší výzvy a očekávání. A pokud ano, tak jak?
Vzpomínky jsou jasné. Studenti proti napřaženým obuškům, demonstrace na náměstích, stávky v divadlech, generální stávka, zaplněná Letná, složitá jednání Občanského fóra, zvolení Václava Havla prezidentem. A pak už jen relativně rychlá cesta ke svobodným volbám, k vytváření nezávislých politických stran, k ustavení a fungování opravdu demokratického parlamentu. K tomu je nutné připočíst ještě nebývalou národní pospolitost, vzájemné porozumění a důvěru oněch dnů, prvních týdnů, snad i měsíců.
Osmnáct let od popisovaných okamžiků je však dost dlouhá doba. Není třeba zastírat fakt, že s námi žije početně nemalá skupina občanů, pro kterou je to všechno už dalekou historií a navíc historií nijak zvlášť inspirující. To má samozřejmě svoje příčiny. Nebojme se je pojmenovat současnými nešvary demokracie, jakou jsme si tady za těch osmnáct let vybudovali. Nehorázné finanční spekulace, korupce, útěky od odpovědnosti, a to i v policii a soudnictví, pohrdání úřadů občany…. A jsou tu i další „fauly“. Jmenujme třeba kupčení s akciemi a sociálními dávkami ze strany politiků, nekontrolovatelné sponzorské dary různým sdružením, spolkům, ale i stranám, kšefty s pozemky ze strany obecních zastupitelů. A tak bychom mohli snadno pokračovat dál. To všechno jsou zašlapané, anebo naprosto pokřiveně realizované ideály listopadových dnů.
Nešvary, které jsem vzpomenul a které trápí současnou společnost, nejsou v žádném případě nějakou chybou listopadu osmdesát devět. Zrcadlem těchto skutečností nelze samozřejmě oprávněnost sametové revoluce nějak zpochybňovat. Jenže co dělat, když tady jsou? Kdyby třeba před těmi osmnácti roky někdo z tehdejších, ale i budoucích politických špiček na nějakém náměstí otevřeně řekl, že občan bude zván ke spolurozhodování pouze ve dny voleb a jinak bude odsouzen do role svým způsobem bezmocného diváka, bylo by to možná chápáno jako dobrý vtip. Jenže ten „vtip“ se dnes stal skutečností. To přece není žádný listopadový odkaz. To je arogance moci, které jsme, jak jsme před osmnácti lety věřili, klíči odzvonili.
Těm, kterým odkaz sametové revoluce už nic neříká, nebo na něj zapomněli, či na něj neslyší, bych tedy rád připomenul, že jsme tehdy bouřili na náměstích nejenom, abychom si vynutili pád totality a demokratický systém jako takový. Nám nešlo jen o to, že budou existovat nezávislé politické strany, parlament, svobodné volby a podobně. Šlo o to, že si tu vybudujeme kvalitní a poctivou demokracii, ve které občan, jeho blaho i důstojnost bude nejen nedotknutelným, ale stane se i ústřední postavou a strážcem i soudcem veškerého veřejného konání.
Vzpomínáte si?
